Podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků, klíčového dokumentu v oblasti mezinárodní ochrany osob na útěku, je uprchlíkem “osoba, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti.“
Česká republika přistoupila k úmluvě a definici uprchlíka převzala ji do azylového zákona (č. 325/1999 Sb.). Jsme však smluvní stranou i dalších dokumentů, které se věnují ochraně uprchlíků – například Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo Evropské sociální charty.
V kontextu Evropské unie však existuje kromě samotného azylu ještě doplňková ochrana a dočasná ochrana. Doplňková ochrana je dle azylového zákona určena člověku, „v jehož případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož je občanem, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy.“ Za vážnou újmu se považuje:
(a) uložení nebo vykonání trestu smrti,
(b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,
(c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
(d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Doplňková ochrana je ve srovnání s azylem „nižším“ statusem, je častěji přezkoumávána, a v zásadě by měla být pouze dočasná. V běžné mluvě jsou pak i osoby požívající doplňkové ochrany zahrnovány pod pojem „uprchlík“.
O průběhu azylového řízení, a o tom, na co mají žadatelé o azyl nárok a jaké mají povinnosti najdete více webu Sdružení pro integraci a migraci, kde je na jednom místě souhrn veškerých potřebných informací pro žadatele o mezinárodní ochranu.
Neexistuje definice tzv. ekonomického migranta. Vesměs jsou tím myšlení lidé, kteří nemají právní nárok na žádnou formu mezinárodní ochrany. Typicky jsou to osoby migrující za prací – včetně třeba občanů ČR v jiných zemích Evropské unie.
Veškeré osoby dlouhodobě pobývající mimo svoji zemi původu označujeme souhrnným neutrálním pojmem „migranti“.