Přeskočit na obsah

Cenzura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o kontrole a omezování sdělování informací. Další významy jsou uvedeny na stránce Cenzura (rozcestník).
Na tento článek je přesměrováno heslo Censor. O římských Censorech pojednává článek Římský cenzor.
2022 Index svobody tisku, jejž publikují Reportéři bez hranic[1]
     Velmi vážná situace
     Obtížná situace
     Znatelné problémy
     Uspokojivá situace
     Dobrá situace
     Není klasifikováno / nejsou data
2017 Internetová cenzura a dohled ve světě dle Reportérů bez hranic[2][3][4]
     Všudypřítomná cenzura
     Značná cenzura
     Selektivní cenzura
     Měnící se situace
     Minimální nebo žádná cenzura
     Není klasifikováno / nejsou data

Cenzura je kontrola a omezování sdělování informací hromadnými sdělovacími prostředky, obvykle tiskem či dalšími veřejnými médii, ale i veřejnými proslovy, dopisy a podobně. Je-li prováděna státem, slouží pro udržení státního zřízení a integrity státu, a proto střeží uchování státní ideologie, státního či vojenského tajemství. Je využívána k prosazování společenských, stranických či jiných skupinových zájmů. Je-li prosazována a uplatňována zájmovými skupinami, společenskými a ekonomickými subjekty a médii, je využívána k prosazování státních, společenských, stranických či jiných skupinových zájmů.

Cenzura se obvykle týká veřejně sdělovaných názorů, ale v dobách nesvobody je kontrolováno i soukromé sdělování názorů. Součástí cenzury bývá i kriminalizace toho, kdo se cenzuru snaží obejít. Cenzura je součástí praktik mocenských struktur prakticky celou lidskou historii. S cenzurou úzce souvisí různé indexy zakázané literatury.

Slovo cenzura pochází z latinského censor, což byl úředník, který měl za úkol sčítání obyvatel a dohlížení na morálku (dále viz římský cenzor).

Druhy cenzury

[editovat | editovat zdroj]
Nástěnná malba od žáků základní umělecké školy v Hradci Králové na téma mravnostní cenzury
  • součást zákonů – zakázaná témata jsou explicitně vyjmenována v zákoně
  • vojenská cenzura – má za úkol utajit činnosti, znalosti a technologie před (byť i potenciálním) nepřítelem, je kontrolována i soukromá komunikace
  • náboženská cenzura – je omezováno šíření myšlenek, které jsou v rozporu s vládnoucím náboženstvím
  • politická cenzura – je zakázáno nebo omezováno šíření informací, které diskreditují vládnoucí režim nebo jsou vládou, vládními stranami, veřejnými institucemi nebo korporacemi, vlastníky médii považovány za nežádoucí
  • cenzura školních učebnic – podle právě vládnoucí ideologie jsou upravovány učební texty
  • autocenzura – sdělované informace filtruje sám autor, buď ze strachu z postihu, nebo pomíjí informace nehodící se do jeho ideového schématu
  • moderní cenzura - účelová, manipulativní selekce informací a informačních zdrojů, stranická a zájmová interpretace, agenda setting (nastolování agendy) v soukromých i veřejnoprávních médiích, vliv vlastníků a vydavatelů, korupce novinářů a médií, placená inzerce vydávaná za standardní novinářskou, publicistickou aktivitu (PR články)[5]

Cenzura v českých zemích

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Cenzura v Česku a Cenzura v Československu v době komunistického režimu.

Cenzura v Českých zemích probíhala prakticky od počátku tvorby medivovaných obsahů[ujasnit] pro veřejnost. Cenzura byla dříve uplatňována jak na ručně psané spisy a letáky, tak následně i na tiskoviny, které se objevily po příchodu knihtisku ve 40. letech 15. století. Cenzura byla jak světská, tak katolická, následně i protestantská. České země jako významná součást evropského historického dění měla obdobné přístupy k cenzuře jako v sousedních zemích. Vykonávání cenzurních povinností měly v průběhu dějin různé instituce, například byrokratický aparát, policejní složky či soudy. Cenzura panovala za Rakouska-Uherska, následně i ve zmírněné podobě za první republiky. Za druhé světové války zde byla cenzura řízená nacistickými orgány a po nástupu komunistů k totalitní moci zde byla komunistická cenzura, která trvala až do roku 1990.[6] Následně byla cenzura po pádu komunismu zrušena a ústavním zákonem zakázána (čl. 17 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Cenzura fotografií za období totality

[editovat | editovat zdroj]
Fotografie škpt. Sergeje Petrase a škpt. Josefa Buršíka z roku 1945. Buršík byl pro svoje protikomunistické postoje roku 1949 obviněn z velezrady a odsouzen na deset let, a zmíňky o něm zničeny, jako by nikdy neexistoval - zde například bylo povoleno publikovat jen levou polovinu snímku, Buršík byl odříznut.

Cenzura fotografií se v bývalém Československu prováděla buďto jejich retušováním, „vylepšováním“ anebo jejich úplným zakázáním. Na snímcích se odmazávaly nepohodlné osoby a předměty[7], nebo se např. mohl přidat jásající dav. Cenzorovi stačily nůžky a stříkací pistolka s barvou.

Zvláštní pozornost se věnovala fotografiím ČTK, protože její práce přebíraly domácí i zahraniční agentury. V praxi to vypadalo tak, že se člověk s pověřovací listinou ÚV KSČ dostavil do redakce ČTK, odnesl si negativy a později přinesl již upravené fotografie. Šéfredaktor ČTK poté vydal nařízení, že se smějí používat jen tyto upravené snímky. Některé "zakázané" či "neupravené" snímky se mezi lidmi šířily tajně.[7]

Zásahy cenzury se většinou nařizovaly ústně, proto k nim existuje jen málo dokumentace. V tehdejším Sovětském svazu byly fotografie falšovány ministerstvem vnitra, proto se předpokládá, že v Československu je upravovala StB právě v laboratořích ministerstva vnitra. Laboratoře měly být v budově nakladatelství Orbis na Vinohradské třídě v Praze a dále v ulicích Thákurova a Majakovského (dnes Pelléova) na Praze 6. Po listopadové revoluci byly tyto prostory prohledány, našly se však již jen prázdné místnosti. Zmizel z nich archiv, vybavení i veškeré podklady.[zdroj?]

Cenzura ve filmu

[editovat | editovat zdroj]
Cenzurní lístek ČSR z roku 1935

Cenzura filmové tvorby probíhala po celém světě od počátků rozvoje filmového umění a probíhá až do současnosti. Státní i nestátní cenzurní organizace svou snahu obvykle zaštiťují ochranou obecné mravnosti, ochranou mládeže, poukazem na pobuřující nebo znesvěcující (ve smyslu politické nebo náboženské doktríny daného území) charakter zakazovaných děl. Např. ze seriálu Tom a Jerry tak byly vyretušovány cigarety, aby nedocházelo k propagování kouření u mládeže (srov. neustále kouřící vlk z večerníčku Jen počkej, zajíci!, který je ale zápornou postavou).[8] V zájmu ochrany svých investic a vůbec umožnění tvorby se v mnoha státech organizace filmového průmyslu i samotní tvůrci dobrovolně podřídili rozsáhlé autocenzuře. Typickým příkladem organizací prosazujících cenzuru je americká katolická Legie slušnosti, propracovaným autocenzurním předpisem pak například Produkční kodex. Obdobné organizace a předpisy však existují po celém světě. K cenzuře filmů ale dochází i z politických důvodů; tak byly např. z některých filmů vystříhány scény s Waldemarem Matuškou, který se stal kvůli své emigraci vládnoucímu komunistickému režimu nepohodlným.

Cenzura na internetu

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Cenzura na internetu.

Cenzura též funguje v mnoha státech (v různém rozsahu) i v prostředí internetu. Její nejčastější podobou je blokování obsahu (buďto celých domén, serverů, či webových míst), filtrování obsahu (např. ve vyhledávačích) či filtrování konkrétních případů či událostí, jež mají být předmětem cenzury, až po absolutní kontrolu nad tím, kdo v dané zemi bude mít k internetu přístup. Některé země šíření „závadného“ obsahu tvrdě postihují a staví na roveň těžkých zločinů (typu velezrady apod.), a tak je k současnosti[kdy?] celosvětově přes 60 lidí trestáno odnětím svobody.[zdroj⁠?!] V Afghánistánu byl student žurnalistiky Sajíd Parvíz Kambachš (v angličtině Parwiz Kambakhsh) v roce 2008 odsouzen k trestu smrti za šíření nevhodného internetového článku.[9] (V roce 2009 obdržel po nátlaku ze zahraničí prezidentskou milost a byl propuštěn z vězení.[10])

Cenzura v poštovnictví

[editovat | editovat zdroj]

Cenzura poštovních zásilek byla prováděna poštovními, policejními, vojenskými, vězeňskými a jinými orgány. Ty zjišťovaly, zda zásilky neobsahují utajené vojenské či politické informace. Na zásilce byly většinou provedeny záznamy o cenzuře, např. otiskem cenzorního razítka, přelepením chlopně obálky cenzurní páskou a někdy i opatřeny služební pečetí cenzora. Cenzorní razítka byla často oválná a číslovaná, výjimečně (v I. světové válce) měla uvedeno navíc jméno cenzora. Hromadně byly takto cenzurovány a označovány zásilky během obou světových válek, méně často i po jejich skončení.[11]

V době komunistického režimu v Československu byly poštovní zásilky tajně kontrolovány ve velkém měřítku, např. v Praze bylo v roce 1978 orgány SNB zkontrolováno více než 3600 dopisů denně.[12][13][14]

Cenzura telekomunikačního styku

[editovat | editovat zdroj]

V totalitních režimech je prováděna cenzura telekomunikačního styku. V době komunistického režimu v Československu byly tajně prováděny nelegální odposlechy.[12][13]

Cenzura rozhlasového a televizního vysílání

[editovat | editovat zdroj]

V USA se cenzura týkala například zobrazování ložnic, koupelen, záchodů či těhotných.[15] V totalitních režimech je prováděna cenzura rozhlasového a televizního vysílání plošně.

Při německé okupaci Čech, Moravy a Slezska měli nacisté výkonné rušičky.[16] Poslech zahraničního rozhlasu byl zakázán a trestal se vězením nebo trestem smrtí. Na rozhlasových přijímačích musely být povinně umístěny papírové visačky s textem: „Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo i smrtí.“[17]

V době komunistického režimu v Československu bylo prováděno rušení zahraničního rozhlasového vysílání. Československé rozhlasové a televizní vysílání bylo rušeno při Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.[12]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ 2022 World Press Freedom Index [online]. 2022. Dostupné online. 
  2. ↑ OpenNet Initiative "Summarized global Internet filtering data spreadsheet", 8 November 2011 and "Country Profiles", the OpenNet Initiative is a collaborative partnership of the Citizen Lab at the Munk School of Global Affairs, University of Toronto; the Berkman Center for Internet & Society at Harvard University; and the SecDev Group, Ottawa
  3. ↑ "Internet Enemies" Archivováno 12. 3. 2014 na Wayback Machine., Enemies of the Internet 2014: Entities at the heart of censorship and surveillance, Reporters Without Borders (Paris), 11 March 2014. Retrieved 24 June 2014.
  4. ↑ Internet Enemies Archivováno 23. 3. 2012 na Wayback Machine., Reporters Without Borders (Paris), 12 March 2012
  5. ↑ SILBER, Radomír. Stranictví médií : vliv médií na české politické stranictví, mediální tvorba limitů veřejné oponentury a kontroly výkonu moci v ČR v 90. letech 20. stolecí. Brno: Tribun EU 74, [2] s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-263-0792-1, ISBN 80-263-0792-5. OCLC 903363192 
  6. ↑ CYSAŘOVÁ, Jarmila. Cenzura. www.totalita.cz [online]. [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b NAVARA, Luděk; ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Brno: HOST, 2010. 235 s. ISBN 978-80-7294-340-1. Kapitola C, s. 33–36. 
  8. ↑ http://casopis.vesmir.cz/clanek/honzikova-cesta-za-cenzurou-a-politickou-korektnosti, navštíveno 23. ledna 2016.
  9. ↑ Trest smrti za nic. Týden.cz. 25. 1. 2008. Dostupné online. 
  10. ↑ SENGUPTA, Kim. Free at last: Student in hiding after Karzai's intervention [online]. The Independent, 7 September 2009 [cit. 2009-09-08]. Dostupné online. 
  11. ↑ AUTORSKÝ KOLEKTIV. Československá filatelie Praga 88. Praha: Rapid, 1988. Kapitola Cenzura listových zásilek, s. 95. 
  12. ↑ a b c Dějiny pošty v českých zemích. Praha: Česká pošta, 2000. ISBN 80-86437-02-7, ISBN 978-80-86437-02-6. OCLC 85148412 S. 127–129. 
  13. ↑ a b POVOLNÝ, Daniel. Operativní technika v rukou StB. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR 111 s. ISBN 80-902885-3-7, ISBN 978-80-902885-3-9. OCLC 50346764 
  14. ↑ TOMEK, Prokop. Požádal o autogram, musel na výslech. Estébáci denně četli tisíce dopisů. iDNES.cz [online]. 2019-11-14 [cit. 2021-04-11]. Dostupné online. 
  15. ↑ https://zpravy.tiscali.cz/den-kdy-cenzura-poprve-dovolila-ukazat-zachod-520839 - Den, kdy cenzura poprvé dovolila ukázat záchod
  16. ↑ Rozhlasové vysílání do okupovaného Československa. Témata [online]. 2014-12-03 [cit. 2021-04-11]. Dostupné online. 
  17. ↑ Trest smrti za poslech zahraničního rozhlasu. Fronta.cz [online]. [cit. 2024-06-26]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BÁEZ, Fernando. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. 1. vyd. Brno: Host, 2012. 597 s. ISBN 978-80-7294-697-6.
  • KAPLAN, Karel; TOMÁŠEK, Dušan. O cenzuře v Československu v letech 1945–1956. 1. vyd. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994. 183 s. ISBN 80-85270-38-2. 
  • RACHŮNKOVÁ, Zdeňka; PŘIDAL, Antonín. Zamlčovaní překladatelé: bibliografie 1948–1989. Praha: Ivo Železný, 1992. 246 s.
  • SILBER, Radomír. Partisan media and modern censorship: media influence on Czech political partisanship and the media's creation of limits to public opposition and control of exercising power in the Czech Republic in the 1990s. First edition. Brno: Tribun EU, 2017. 86 s. Librix.eu. ISBN 978-80-263-1174-4.
  • SILBER, Radomír. Stranictví médií. Vliv médií na české politické stranictví, mediální tvorba limitů veřejné oponentury a kontroly výkonu moci v ČR v 90. letech 20. století. 1. vyd. Brno: Tribun EU, 2014. 74 s. ISBN 978-80-263-0792-1. 
  • SOVA, Dawn B. Zakázané filmy. 125 příběhů filmové cenzury. Překlad Naďa Randová. 1. vyd. Praha: Euromedia Group – Knižní klub, 2005. 318 s. ISBN 80-242-1383-4. 
  • ŠÁMAL, Petr. Pro dobro českého čtenáře. Cenzurní praktiky v literární kultuře padesátých let 20. století. Dějiny a současnost. 2007, čís. 6, s. 24–27. 
  • ŠÁMAL, Petr. Soustružníci lidských duší. Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamů zakázaných knih). Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1709-3. S. 616. 
  • ŠUSTROVÁ, Petruška. Služebníci slova. Praha: Pulchra, 2008. 328 s. ISBN 978-80-904015-3-2. Hovory, sv. 1. [Rozhovor se čtyřiceti českými překladateli.]
  • TOMÁŠEK, Dušan. Pozor, cenzurováno! aneb ze života soudružky cenzury. Praha: Vyd. a nakl. MV ČR, 1994. 157 s. ISBN 80-85821-16-8.
  • WÖGERBAUER, Michael; PÍŠA, Petr; ŠÁMAL, Petr, a kol. V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014. 1. vyd. Praha: Academia, Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2015. 2 svazky (1661 s.). ISBN 978-80-200-2491-6. 
  • KLIMEŠ, David. Doporučeno nezveřejňovat. Fungování propagandy, cenzury a médií v pozdně normalizačním Československu. Praha: Academia, 2022. Ukázka dostupná online.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Cenzura&oldid=24034509“