Přeskočit na obsah

Antonín Rybička

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
František Antonín Rybička
Rodné jménoAntonín František Rybička
Narození30. října 1812
Skuteč
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí25. ledna 1899 (ve věku 86 let)
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníChrudim (od 1899)
hřbitov U Kříže
hrob Antonína Františka Rybičky
Alma materUniverzita Karlova
Povoláníarchivář a heraldik
OceněníČestné občanství města Chrudimi (1864)
Řád Františka Josefa
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín František Rybička (pseudonym Skutečský) (30. října 1812, Skuteč[1] – 25. ledna 1899, Vídeň[2]) byl český historik a archivář. Dlouhodobě působil jako právník v Chrudimi (1838-1846) a ve Vídni (1846-1886). Ve volném čase shromažďoval a zpracovával doklady k literární a kulturní historii, genealogii šlechtických rodů, dějinám řemesel (např. zvonařství) a českého práva, věnoval se heraldice, archeologii a jiným pomocným vědám historickým. Napsal 1300 hesel do Riegrova slovníku naučného, 73 článků do Časopisu Musea království Českého a řadu příspěvků do jiných periodik. Velký ohlas měly jeho knihy Přední křisitelé národa českého (2 díly, 1883-84) se životopisy českých obrozenců, O českém zvonařství (1885) a Pravidla, přísloví a povědění, vztahující se k správě veřejné a obecní i k právu občanskému a trestnímu (1872). Rozsáhlé sbírky věnoval Národnímu muzeu. Byl oceňován jako všestranný svědomitý kulturní historik a vzor tiché, vytrvalé práce ve prospěch národa.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studium

[editovat | editovat zdroj]

Podle matriky se narodil 30. října 1812 ve východočeském městě Skutči v domě č. 364[1] „U modré hvězdy“ na náměstí[3] (dnes Palackého náměstí 374).[4] Dům honosného stylu postavil Antonínův dědeček František Rybička v polovině 18. století. Otec (také Antonín) byl obchodník, člen městské rady a milovník českých dějin, který doma shromáždil množství knih, starých listin, mincí, erbů, pečetí a jiných historických památek.[5] Malému Antonínovi také vyprávěl staré příběhy a pověsti, například o vyhlášených místních obuvnících, a na vycházkách mu ukazoval zajímavá místa ve městě i okolí (Humperky, Rychmburk, svatou Annu, Lažany).[3] Z Rybičkova dětství se dochovaly dvě rukopisné knížky: Popsání české země (1823), přehled českého zeměpisu ve formě rozhovoru otce se synem, a Biblické příběhy Starého zákona (1824) se stručnou historií starověkých národů. Jejich autorství není jasné – možná si je napsal sám, ale mohly být i dárkem od otce nebo učitele.[3]

Do obecné školy chodil v rodném městě.[5] Jeho prvním učitelem byl Václav Svoboda († 1824), výborný pedagog,[5] otec pozdějších spisovatelů a historiků Vilibalda (1816-1875) a Leopolda (1823-1881).[3]

V letech 1824-26 navštěvoval hlavní školu v Moravské Třebové a v letech 1827-33 postupně na gymnáziu a lyceu v Litomyšli. Poté roku 1837 absolvoval práva na pražské univerzitě.[5] Během pražských studií bydlel s K. J. Erbenem a skutečským rodákem Janem Melicharem.[6] V Praze se také seznámil téměř se všemi mladšími českými spisovateli a setkal se s řadou starších obrozenců (např. Hněvkovským a Klicperou).[5]

Zaměstnání

[editovat | editovat zdroj]
Antonín Rybička r. 1867 (kreslil František Krišpín)

Po studiích nastoupil roku 1838 jako praktikant k magistrátu a hrdelnímu soudu v Chrudimi. V roce 1840, po složení zkoušek, se tam stal auskultantem. Mezitím studoval činnost dolů a hutí a roku 1842 složil zkoušku z horního práva.[5]

9. dubna 1846 byl jmenován akcesistou při c. k. spojené kanceláři dvorské ve Vídni a 19. října 1847 překladatelem do a z češtiny. Když byla po březnové revoluci 1848 sestavena komise k vyřizování stížností poddaných na vrchnosti, byl k ní Rybička přidělen jako zapisovatel a tlumočník.[5] Na podzim 1849 se stal členem komise pro sestavení slovanské právnicko-politické terminologie[5] (s P. J. Šafaříkem jako předsedou a A. J. Beckem).[6] Od 1. listopadu 1849 redigoval 15 měsíců českou verzi Říšského zákoníku. 21. března 1850 byl jmenován asesorem (přísedícím)[p 1] soudu v Kutné Hoře, na toto místo ale nenastoupil kvůli pokračující práci v redakci. 7. února 1851 se stal sekretářem nejvyššího a kasačního soudu ve Vídni.[5] 25. září 1857 byl jmenován dvorským sekretářem[5] a roku 1880 soudním radou.[7]

Počátkem roku 1886 odešel do výslužby. Při té příležitosti byl oceněn Řádem železné koruny.[8] Již dříve byl vyznamenán Řádem Františka Josefa.[7]

Sběratelská a vědecká činnost

[editovat | editovat zdroj]

Již od dob studií se věnoval historickému bádání a rozšiřoval zděděnou sbírku starožitností. Během pobytu v Chrudimi i na cestách navštěvoval archivy, prohlížel a dokumentoval umělecké a archeologické památky. V této činnosti pokračoval i ve Vídni.[5] Postupně se stal uznávaným odborníkem v oblasti práva, literární a kulturní historie.[9]

Roku 1840 sbíral podklady pro první českou encyklopedii.[10] Průběžně zveřejňoval výsledky svých bádání, zejména formou článků v časopisech, ale i jako hesla v Riegrově Slovníku naučném a v knižních publikacích (viz Dílo). Úzce spolupracoval s Českým vlasteneckým muzeem, vstoupil do jeho Společnosti, prodal muzeu některé drobné heraldické památky ze své sbírky a stýkal se s knihovníkem a kurátorem sbírek A. J. Vrťátkem. V mladším věku za ním přijížděl z Vídně, později mu posílal shromážděné sbírkové předměty i vlastní práce. Muzeu věnoval například desítky vyobrazení, zejména rytin nebo litografií, zachycujících známé osobnosti, náhrobky, hrady a historické budovy; rovněž předal množství mincí, medailí a dalších předmětů.[11]

Do Vídně odvezl většinu starožitností ze sbírky zděděné po otci. Tím je zachránil před zničením, když roku 1862 při velkém požáru Skutče shořel jeho rodný dům na náměstí.[11][p 2]

Roku 1897 ukončil svou sběratelskou činnost ze zdravotních důvodů a zbylé předměty odeslal v pěti velkých a sedmi malých krabicích do Národního muzea.[12] Svou knihovnu věnoval chrudimskému muzeu.[13][6]

Další veřejné působení

[editovat | editovat zdroj]

Ve Vídni se přátelil hlavně s A. J. Beckem a A. V. Šemberou. Společně například usilovali o zavádění češtiny do vyučování. Roku 1846 zjistil Rybička během návštěvy řemeslnické školy, že čeští učni nerozumí svým německy mluvícím učitelům. Zakoupil jim česko-německé katechismy a přesvědčil Lva Thuna, který jako ministr školství zavedl výuku češtiny jako nepovinného předmětu na vídeňských středních školách.[6] Později se aktivně účastnil českého spolkového života ve Vídni,[14] naopak jeho přátelství se Šemberou po roce 1880 narušil spor o Rukopisy.[15]

Od roku 1833 se účastnil činnosti Matice české.[16] Byl řádným členem III. třídy České akademie věd a umění, dopisujícím členem Královské české společnosti nauk a dalších vědeckých a vlasteneckých organizací.[7]

Závěr života

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1895 se mu zhoršil sluch, takže bylo obtížné se s ním domluvit; uchoval si ale dobrou paměť.[6] V listopadu 1898 onemocněl chřipkou a už se z ní úplně nezotavil.[12] Zemřel 25. ledna 1899 ve svém bytě v Lederergasse 23 v 8. vídeňském obvodu (Josefstadt).[2][17] Některé zdroje uvádějí datum úmrtí 24. ledna 1899,[18][19] to ovšem neodpovídá např. podrobným vzpomínkám pamětníků.[12] Pohřben byl v Chrudimi.[16][18]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Rybička přispíval literárními biografiemi a dalšími články do Riegrova Slovníku naučného (1300 hesel).[12] Napsal také 73 článků do Časopisu Musea království Českého (předchůdce Časopisu Národního muzea) a řadu příspěvků do jiných odborných a populárních periodik (Památky archeologické, Lumír aj.). Z jeho knižních publikací byl na přelomu 19. a 20. století nejvíce oceňován soubor obrozeneckých biografií Přední křisitelé národa českého.[20]

Riegrův slovník naučný

[editovat | editovat zdroj]

Přispíval do Riegrova Slovníku naučného pod značkou Ra[21] a podle soudobých zdrojů pro něj napsal asi 1300 hesel, zejména literárních biografií. S nelibostí nesl, když mu redakce krátila obsáhlé články, do nichž se snažil vložit všechny získané poznatky; o nezbytnosti tohoto opatření ho přesvědčil až František Ladislav Rieger.[12]

Jako příklady můžeme uvést hesla:

Články v časopisech

[editovat | editovat zdroj]

Bibliografii Rybičkových časopiseckých článků sepsal Bohumil V. Konečný (1871-1896) v jubilejní publikaci Almanach na počest osmdesátých narozenin Rybičkových (1892).[6][p 3] Soudobé životopisy jinak uvádějí, že v letech 1845-1897 napsal 73 článků pro Časopis Musea království Českého, ale přispíval také do Památek archeologických a místopisných, Mikovcova Lumíru i jinam.[20]

Příkladem jsou:

  • Výpisky z archivu chrudimského (Časopis českého museum 1845)[22]
  • Adam Zalužanský ze Zalužan (Živa 1856),[23] viz též Adam Zalužanský ze Zalužan
  • České řehole a přísloví právní (Právník 1861, na pokračování)[24]
  • Poslední Rožmberkové a jich dědictví (Časopis Musea království Českého 1880)[25]

Knihy

[editovat | editovat zdroj]

Knižně vyšly např.:

  • Život a působení Václava Matěje Krameriusa (1859), viz Václav Matěj Kramerius
  • O erbích, pečetích a znacích stavu kněžského v Čechách (1862)
  • Josef Vlastimil Kamarýt (1867), viz Josef Vlastimil Kamarýt
  • Pravidla, přísloví a povědění, vztahující se k správě veřejné a obecní i k právu občanskému a trestnímu (1872)
  • Královéhradecké rodiny erbovní (1873)
  • Přední křisitelé národa českého (2 díly 1883-84, online). Soubor životopisů osobností z počátků českého národního obrození, velmi oceňovaný v době svého vzniku a na počátku 20. století.[20][26][27] Shromáždil tam množství informací z archivů, knihoven i osobního styku.[27] Hlavní předností díla je, že obsahuje přesná historická data,[28] názvy a obsah knih i úsudky vrstevníků,[29] s nimiž měl autor možnost se setkat.[6] Pozdější kritika mu ale vytýkala, že pouze shrnoval fakta, ale k rozborům, srovnání a uměleckému hodnocení nedospěl. Slovy recenzenta z r. 1913: „Jeho rekové jsou všichni stejně výteční a nejvýtečnější je vždy ten, o němž právě se mluví“, k čemuž dodává: „Bez Křisitelů chybělo by nám mnoho důležitých dat a zpráv, ale vdechnouti jim ducha a život zůstaveno pracovníkům jiným“.[29] Název díla navrhl Josef Jireček.[6]
  • O českém zvonařství. Praha: Královská česká společnost nauk, (1885). Dostupné online.
  • Kněží chrudimští v 15. až 17. století (1891)

Jiné

[editovat | editovat zdroj]
  • Roku 1839 složil v Chrudimi oslavnou báseň na svou budoucí manželku a přednesl ji na jednom z místních společenských banketů.[3]
  • Archivní fond Antonína Rybičky v chrudimském Regionálním muzeu zpracovala r. 1988 Marcela Jedličková.[30]

Význam a hodnocení

[editovat | editovat zdroj]

Rybička byl současníky oceňován jako svědomitý a pilný kulturní historik.[10] Projevoval lásku k českému jazyku a národu. Byl všestranně činný a byl uváděn jako vzor tiché, vytrvalé, mravenčí práce.[16] Zažil národnostní útlak před rokem 1848 a ideální snažení tehdejších obrozenců. Psal podrobně a s nadšením.[31] Věnoval se pomocným vědám historickým — rodopisu, heraldice, archeologii a diplomatice.[10] V řadě případů také shromáždil podklady, ale předal je nezpracované muzeu.[11] Výsledky své práce ochotně sdílel.[9] Říkalo se o něm, že nemá nepřátele.[11] Společně s dalšími představiteli „doby předbřeznové“ (před rokem 1848) kladl základ národnímu obrození a díky vysokému věku měl možnost vidět výsledky práce své generace. Ačkoliv většinu aktivního života strávil ve státní službě ve Vídni, neustával ve vlastenecké a literární činnosti.[19]

Jako první v Čechách pochopil význam heraldiky, genealogie a sfragistiky v rámci pomocných věd historických. Jeho přesně citované popisy znaků na základě často již nedostupných archivních materiálů udržují svou plnou platnost a stávají se někdy jediným pramenem. Nevytvořil sice vlastní systém ani terminologii, ale shromáždil velké množství celkem spolehlivého a dodnes užitečného materiálu.[32]

Byl zastáncem trpělivé práce ve prospěch pravdy a měl obavy z prudkého, násilného dobývání práv. V 90. letech například zásadně nesouhlasil s hnutím Omladiny.[11]

Jeho životní jubilea – 55.,[9] 70.[28] a 80.[33] – byla připomínána v tisku.

Roku 1882 mu vídeňská Slovanská beseda, jejímž byl členem, uspořádala okázalou oslavu 70. narozenin. Vídeňský Čech, hudební skladatel Konstantin Jahoda, k té příležitosti složil slavnostní sbor.[34] O čtyři roky později ho tento spolek jmenoval čestným členem.[35]

V srpnu 1892 uspořádali občané Skutče velkolepé oslavy dvou svých slavných rodáků — A. Rybičky a již zemřelého hudebního skladatele V. Tomáška. Při té příležitosti byly oběma osazeny pamětní desky na jejich rodných domech (v případě Rybičky se jednalo o přestavěný dům jeho rodiny na náměstí).[36][p 4] On sám se neúčastnil, městské zastupitelstvo mu poslalo do Vídně blahopřejný telegram.[36] (O Skutči paradoxně příliš nepsal; shromáždil sice některé dokumenty, ale pak je předal Vilibaldu Svobodovi, který je chtěl využít pro vlastní publikační činnost, a navzdory urgencím je nezískal zpět.)[3]

V Chrudimi byl oceněn čestným občanstvím.[10] Byl mu udělen Řád Františka Josefa[7] a roku 1886 Řád železné koruny[8] (viz Zaměstnání).

Rodina

[editovat | editovat zdroj]
  • 18. října 1847 se v Chrudimi oženil s Kateřinou Kosejkovou[37] (cca 1814-1893),[14] dcerou lékaře. Jejich syn pracoval na státních drahách.[16]
  • Bratr Jan převzal rodinný obchod ve Skutči.[3]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Viz KROPSBAUER, František. Assessor. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1899. Dostupné online. Svazek 2. S. 905.
  2. ↑ Podrobnosti k požáru Skutče ze 7. května 1862 viz např. O strašlivém požáru. Národní listy. 1862-05-12, roč. 2, čís. 111, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2020-01-05]. 
  3. ↑ Viz KONEČNÝ, Bohumil V., ed. Almanach na počest osmdesátých narozenin Rybičkových. Ve Skutči: nákladem Slavnostního výboru, 1892. 112 stran. Záznam v Souborném katalogu ČR.
  4. ↑ Deska byla odstraněna na konci 90. let 20. století při opravě fasády domu. Částečně poškozená byla uložena do depozitáře Městského muzea Skuteč.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b SOA Zámrsk, Matrika narozených Skuteč 1796-1817, sign. 301, ukn 8773, s. 211. Dostupné online.
  2. ↑ a b Matricula Online, Wien 08., Alservorstadtpfarre, Sterbebuch 03-029, s. 17. Dostupné online.
  3. ↑ a b c d e f g ADÁMEK, Karel Václav. Z mladých let Antonína Frant. Rybičky Skutečského. Česká revue. 1914-09-01, roč. 7, čís. 12, s. 723–750. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. 
  4. ↑ Podle Nahlížení do katastru nemovitostí
  5. ↑ a b c d e f g h i j k Rybička. In: RIEGER, František Ladislav. Slovník naučný. Praha: I. L. Kober, 1868. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. Svazek 7. S. 1189–1190.
  6. ↑ a b c d e f g h KARÁSEK, Josef. Antonín Rybička. Národní listy. 1912-11-26, roč. 52, čís. 327, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2020-01-05]. 
  7. ↑ a b c d Rybička. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1904. Dostupné online. Svazek 22. S. 394–395.
  8. ↑ a b Amtlicher Theil. Wiener Zeitung. 1886-01-29, roč. 1886, čís. 23, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. 
  9. ↑ a b c Antonín Rybička Skutečský. Světozor. 1867-12-13, roč. 1, čís. 23, s. 223. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. 
  10. ↑ a b c d Umělecký obzor. Zlatá Praha. 1899-02-03, roč. 16, čís. 13, s. 154. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. 
  11. ↑ a b c d e KALENSKÝ, Boleslav. Za Antonínem Rybičkou. Národní listy. 1899-02-24, roč. 39, čís. 55, s. 1–2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2020-01-05]. 
  12. ↑ a b c d e ZÁSTĚRA, Karel. Za starým vlastencem. Národní listy. 1900-01-31, roč. 40, čís. 30, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2020-01-05]. 
  13. ↑ KARÁSEK, Josef. Příspěvky k poznání Ant. Fr. Rybičky Skutečského. Česká revue. 1916-01-01, roč. 9, čís. 4, s. 225–233. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. 
  14. ↑ a b Antonín Rybička. Kalendář Čechů vídeňských. 1894, roč. 3, čís. 1, s. 29–31. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. 
  15. ↑ Antonín Rybička. Kalendář Čechů vídeňských. 1912-10-30, roč. 50, čís. 250, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2020-01-11]. 
  16. ↑ a b c d Ant. Fr. Rybička. Národní listy. 1899-01-26, roč. 39, čís. 26, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2020-01-05]. 
  17. ↑ Oberlandesgerichtsrath Rybicka †. Neues Wiener Journal. 1899-01-26, roč. 7, čís. 1890, s. 4. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. 
  18. ↑ a b SOA Zámrsk, Matrika zemřelých Chrudim 1891-1901, sign. 7001, ukn 3764, s. 309. Dostupné online.
  19. ↑ a b NEČÁSEK, Antonín. Ant. Fr. Rybička (Skutečský). In: VILÍM, Jan. Národní album. Praha: Jos. R. Vilímek, 1899. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. S. 112–113.
  20. ↑ a b c JAHN, Jiljí Vratislav. Nové rovy. Osvěta. 1899, roč. 39, čís. 3, s. 278–282. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. 
  21. ↑ Přispěvatelé a jejich známky. In: RIEGER, František Ladislav. Slovník naučný. Praha: Kober & Markgraf, 1860. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. Svazek 1. S. d.
  22. ↑ RYBIČKA SKUTEČSKÝ, Ant. Wýpisky z archiwu Chrudimského. Časopis českého museum. 1845, roč. 19, čís. 3, s. 357. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2020-01-05]. 
  23. ↑ RYBIČKA, Ant. Nové rovy. Adam Zalužanský ze Zalužan. 1856, roč. 4, čís. 3, s. 252. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2020-01-05]. 
  24. ↑ RYBIČKA, A. České řehole a přísloví právní. Právník. 1861, roč. 1, čís. 2, s. 113–115. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. ; pokračování v následujících dílech na str. 176, 235, 293 a 356
  25. ↑ RYBIČKA, Ant. Poslední Rožmberkové a jich dědictví. Časopis Musea království Českého. 1880, roč. 54, čís. 1, s. 85–109. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2020-01-05]. 
  26. ↑ Hlídka literární. Časopis Musea království Českého. 1885, roč. 59, čís. 2, s. 412. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2020-01-05]. 
  27. ↑ a b Sté narozeniny Antonína F. Rybičky. Zlatá Praha. 1912-11-08, roč. 30, čís. 9, s. 107–108. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. 
  28. ↑ a b ZELENÝ, Václav Vladimír. Antonín Rybička Skutečský. Osvěta. 1882, roč. 12, čís. 11, s. 957–962. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. 
  29. ↑ a b Rybička, Zelený, Brandl. Národní listy. 1913-05-16, roč. 53, čís. 132, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2020-01-05]. 
  30. ↑ JEDLIČKOVÁ, Marcela. Antonín František Rybička: archivní fond. V Chrudimi: Okresní muzeum, 1988. 31 s. Materiály muzeí chrudimského okresu. Řada K; č. 5/1988. Záznam v Souborném katalogu ČR.
  31. ↑ Antonín Rybička. Ruch. 1882-10-15, roč. 4, čís. 29, s. 462–463. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2020-01-05]. 
  32. ↑ POKORNÝ, Pavel R. Antonín Rybička v české heraldice. Praha: Heraldika - pobočka České numismatické společnosti, 1979. Dostupné online. 
  33. ↑ Antonín Rybička. Zlatá Praha. 1892-08-19, roč. 9, čís. 40, s. 475. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. 
  34. ↑ Rybicka-Feier. Das Vaterland. 1882-10-31, roč. 23, čís. 301, s. 4. Dostupné online [cit. 2019-06-08]. 
  35. ↑ Slovanská Beseda. Das Vaterland. 1886-02-02, roč. 27, čís. 33, s. 7. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. 
  36. ↑ a b Slavnostní dnové ve Skutči. Národní listy. 1882-08-23, roč. 32, čís. 232, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2020-01-05]. 
  37. ↑ SOA Zámrsk, Matrika oddaných 1827-1850, sign. 971, ukn 3748, s. 301. Dostupné online.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Rybička&oldid=23809822“