Přeskočit na obsah

Max Švabinský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
prof. Max Švabinský
Max Švabinský asi v roce 1927
Max Švabinský asi v roce 1927
Rodné jménoMaxmilian Theodor Jan Švabinský
Narození17. září 1873
Kroměříž, Morava, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí10. února 1962 (ve věku 88 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Národnostčeská
Alma materAkademie výtvarných umění v Praze
Povolánímalíř a rytec
Manžel(ka)Ela Švabinská (1900–1923)
Anna Vejrychová (1931–1942)
Významná dílaSplynutí Duší, 1896
Chudý kraj, 1900
OceněníŘád čestné legie (1923)
Čestný doktorát Masarykovy univerzity (1933)
národní umělec (1945)
Státní cena Klementa Gottwalda (1952)
Řád republiky (1958)
PodpisPodpis
Citát
"Obdivovat přírodu vždy a všude jest žití."
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Max Švabinský, celým jménem Maxmilian Theodor Jan Švabinský (17. září 1873, Kroměříž[1] – 10. února 1962, Praha), byl český malíř, kreslíř a grafik. Jeden z nejvýznamnějších českých umělců dvacátého století, který byl obdivován pro neobyčejnou kreslířskou zručnost a rozmanitost grafických technik. Příkladnou celoživotní prací, spojenou s neutuchající láskou k přírodě, vytvořil dílo, jež prověřil čas. Na jeho portrétech se můžeme setkat s mnoha významnými osobnostmi jeho doby. Společně s Janem Preislerem, Antonínem Slavíčkem a Milošem Jiránkem patří ke generaci umělců, kteří položili základy našeho moderního výtvarného umění 20. století. Švabinský se také velkou měrou podílel na zviditelnění českého výtvarného umění v celé Evropě.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí a umělecká kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 17. září 1873 v moravské Kroměříži v Jánské ulici domě číslo 15 jako nemanželský syn Marii Švabinské. Na rodném domě i na domku v areálu kroměřížské Octárny, kam se brzy odstěhovali jsou umístěny pamětní desky. Jeho otcem byl později prohlášen Jan Novotný z Klenovic.[2] Již jako desetiletý vystavoval ve výkladní skříni kroměřížské lékárny své první práce a jejich prodejem pomáhal rodině. V roce 1891 vystoupil z kroměřížské reálky, kde studoval v kvintě a byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, na které studoval do roku 1896. Byl žákem profesora Maxmiliána Pirnera, který ho doporučil za domácího učitele kreslení u rodiny Lobkoviců na zámku v Křimicích.[2] Grafické technice se naučil později u Julia Mařáka a rytce Eduarda Karla. V Praze se Švabinský brzy prosadil jako talentovaný kreslíř (perokresba Mládí, 1896) a malíř portrétů (Teta Máry). Ve stejném období tvořil i symbolismem inspirovaná díla jako Splynutí duší (1896) nebo triptych Touha – Pocit blaženosti – Rozkoš (1896). Ve vestibulu Zemské banky na Příkopech namaloval dvě velké kompozice s motivem české země a blahobytu.[2] Na závěr studií krátce pobyl v Drážďanech a Paříži.

Rodný dům Maxe Švabinského

Po návratu do Prahy se začal více věnovat olejomalbě. Vznikly obrazy zachycující krajinu a přírodu v okolí vesničky Kozlov u České Třebové v proměně různých ročních období. Patří sem například Chudý kraj a U stavu (1900–1901), který se však nedochoval. Byl zničen při požáru po zemětřesení v San Francisku a zůstal jen ve formě litografie a skici.[2] Častým námětem jeho tvorby byly ženské postavy (Žlutý slunečník) a exotické prvky (rajky, motýli). Různými technikami vytvořil řadu portrétů významných osobností a také skupinové rodinné portréty (Atelier, 1915). Jeho dílem je i nástěnná malba v Obecním domě z roku 1911 s názvem České jaro, která představuje dvě skupiny českých buditelů. Významné místo v tvorbě Švabinského zaujímala grafika. V letech 1910–1927 byl profesorem grafiky na Akademii a od roku 1927 až do svého odchodu do výslužby v roce 1939 profesorem figurální malby.[3] V nově vzniklém Československu patřil mezi nejrespektovanější výtvarné umělce. Vytvořil portrét prezidenta Masaryka a společně s Alfonsem Muchou návrh prvních bankovek a poštovních známek. V roce 1936 dostal vládní zakázku na výzdobu auly mrtvých bojovníků v památníku na Vítkově. Další velkou prací byly návrhy vitrážových oken v katedrále sv. Víta.[2]

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]
Pamětní deska na domě v Praze-Bubenči, kde žil více než 30 let
Max Švabinský (1932, repro Světozor)

V roce 1900 se oženil s Elou Vejrychovou, s jejíž rodinou se znal již od roku 1895. Elu opustil v roce 1919. Jeho žena žila dál se Švabinského matkou, tiskla jeho lepty, stýkala se s jeho přáteli.[2] Manželství bylo rozvedeno v roce 1923 a odděleno (rozloučeno) v roce 1931.[4] Příčinou rozpadu byl vztah Švabinského s Annou Vejrychovou, manželkou švagra Rudolfa Vejrycha.[5] Obě ženy byly častými modely Švabinského děl. Ela Vejrychová např. na olejomalbách Kulatý portrét a Chudý kraj, Anna Vejrychová na řadě grafik, např. Rajská sonáta.

V roce 1931 se s Annou Vejrychovou oženil a žil s ní až do její smrti v roce 1942. V roce 1945 adoptoval dceru Anny Vejrychové a Rudolfa Vejrycha Zuzanu Švabinskou (1912–2004). Ta po smrti Maxe Švabinského pečovala o jeho dílo a napsala knihu vzpomínek Světla paměti (Academia, 2012).[5]

Během své osobní životní krize ve dvacátých letech vytvořil technikou dřevorytu velký cyklus Rajská sonáta i další menší práce. V roce 1928 pak poprvé vystavil velký obraz Žně (4×5 m), na kterém pracoval 13 let. [2]

Život po druhé světové válce

[editovat | editovat zdroj]

Po smrti druhé manželky žil Max Švabinský až do konce svého života v pražské Bubenči a v letních měsících na pražském Chodově.[6] I ve vyšším věku pokračoval v práci. Po roce 1948 byl tehdejším komunistickým režimem vnímán jako oficiální umělec. V letech 1949 a 1957 se podílel na realizaci dalších vitráží v katedrále sv. Víta a výzdobě postranních pásů proti hlavnímu vchodu s postavami českých panovníků. Vytvořil návrh lunet pro Národní divadlo. Vznikly tužkové portréty známých osobností (Fučík, Matějček, Nezval, Průcha). litografické cykly (Motýli, Géniové, Čeští básníci, básně Vrchlického) a stovky grafických listů.

Zemřel 10. února 1962 v Praze. Je pochován na pražském vyšehradském hřbitově.[7][8]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Mezi techniky, kterým se v průběhu života věnoval, patřily: olejomalba, perokresba, litografie, mozaika, akvarel, mezzotinta, lept, pastel, dřevoryt, návrhy na vitráž, kresba suchou jehlou, rudkou, černou křídou, tužkou, uhlem.

Umělcův žánrový rejstřík: portréty, krajinomalba, ilustrace, erotické náměty, plakáty, exlibris, návrhy gobelínů, vitráží, poštovních známek a bankovek.

Nejznámější olejomalby

[editovat | editovat zdroj]
Malba Maxe Švabinského na štítu tzv. Chaloupky M. Švabinského v Kozlově
  • Splynutí Duší, 1896, olej, plátno, 65,5×45,5 cm
  • Kulatý portrét, 1897, olej, plátno, ø 105,5 cm
  • Růžový portrét, 1898, olej, plátno, 152×135 cm
  • Chudý kraj, 1900, olej, plátno, 179×246 cm
  • Žně, 1928, olej, plátno

Další techniky

[editovat | editovat zdroj]
  • U stavu, 1900–1901, pero, tuš, 30×30 cm
  • Kamélie, 1903, pero, štětec, tuš, akvarel, 122×60,7 cm
  • Dvě matky, 1903, pero, štětec, tuš, akvarel, 140×112 cm
  • Žnečka, 1910, sgrafito na štítě Pecháčkova statku v Kozlově u České Třebové
  • Malá rodinná podobizna, 1912, pero, štětec, tuš, akvarel, 83×110 cm

Nejznámější grafická díla

[editovat | editovat zdroj]

Monumentální díla

[editovat | editovat zdroj]
Kníže Spytihněv II. na vitráži podle návrhu Maxe Švabinského

Bankovky a poštovní známky

[editovat | editovat zdroj]

Max Švabinský je autorem tří bankovek:[11]

  • 100 Kč, 1931
  • 1000 Kč, 1934
  • 50 Kč, 1940
  • Podle jeho návrhů byla vytvořena řada poštovních známek, zejména portrétů osobností jako T.G. Masaryk, Božena Němcová, alegorie k významným výročím, motýli a další[12]
  • Další známky byly vytištěny podle děl Maxe Švabinského[13]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]
Pamětní deska na rodném domě v Kroměříži

Byl mimo jiné zakládajícím členem SČUG Hollar, členem SVU Mánes, kuratoria Moderní galerie Království českého, vídeňského spolku umělců Hagenbund a Société nationale des Beaux-Arts v Paříži. Dále byl čestným doktorem Masarykovy university v Brně, rytířem Řádu čestné legie, profesorem C. k. Akademie umění v Praze, osmkrát jejím rektorem, doživotním čestným profesorem Akademie výtvarných umění v Praze, akademikem-korespondentem Real Academia de Bellas Artes v Madridu a laureátem ceny italské vlády za kolekci leptů.

Dne 14. září 1923 byl k poctě padesátých narozenin jmenován čestným občanem města Kroměříž.

Kromě dalších ocenění byl roce 1945 jmenován národním umělcem a v roce 1958 se stal nositelem Řádu republiky.

Památníky a pamětní desky

[editovat | editovat zdroj]

V Kroměříži je od roku 1976 v rámci Muzea Kroměřížska otevřen Památník Maxe Švabinského se stálou expozicí jeho díla.[14] Na rodném domě i na domku v areálu kroměřížské Octárny, kam se se brzy odstěhovali, jsou umístěny pamětní desky. Pamětní deska je umístěna i na domě v Praze 6, Bubenči, kde žil s rodinou více než 30 let před svou smrtí. V roce 2006 byla otevřena expozice Maxe Švabinského v chaloupce na Kozlově, kde malíř trávil se svou první manželkou letní pobyty počátkem 20. století.[15]

Ulice pojmenované po Maxi Švabinském

[editovat | editovat zdroj]

Po Švabinském jsou pojmenovány ulice v Sokolově, Kroměříži, Kladně, Praze, Ostravě, Olomouci, Bratislavě, Nitře a v řadě dalších měst.

Galerie

[editovat | editovat zdroj]
  • Max Švabinský: František Palacký (1912)
    Max Švabinský: František Palacký (1912)
  • Max Švabinský: Sidonie Nádherná z Borutína (1908)
    Max Švabinský: Sidonie Nádherná z Borutína (1908)
  • Max Švabinský: Vojta Náprstek (1898)
    Max Švabinský: Vojta Náprstek (1898)
  • Bankovka z roku 1931 dle grafického návrhu Maxe Švabinského
    Bankovka z roku 1931 dle grafického návrhu Maxe Švabinského
  • Max Švabinský: Komenský se loučí s vlastí (luneta na zdi bývalého františkánského kláštera v Kroměříži)
    Max Švabinský: Komenský se loučí s vlastí (luneta na zdi bývalého františkánského kláštera v Kroměříži)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ a b c d e f g JURMAN, Oldřich. Přemožitelé času sv. 15. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Max Švabinský, s. 121–126. 
  3. ↑ Encyklopedie českého výtvarného umění. Příprava vydání dr. Emanuel Poche. Praha: Academia, 1975. S. 519. 
  4. ↑ Matrika oddaných, Litomyšl 1885-1904, snímek 287 (1. sňatek M. Švabinského a poznámky o rozvodu) [online]. SOA Zámrsk [cit. 2020-01-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-01-11. 
  5. ↑ a b i-Dnes.cz: Idyla o malíři Švabinském
  6. ↑ Radio Praha: Pražské stopy Maxe Švabinského
  7. ↑ hrob malíře Maxe Švabinského na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-06. 
  8. ↑ Hrob Maxe Švabinského, Vyšehradský hřbitov
  9. ↑ a b c Katedrála sv. Víta v Praze. Příprava vydání Merhautová Anežka. Praha: Academia, 1994 (dotisk 2003). 286 s. ISBN 80-200-0189-1. S. 248–250. 
  10. ↑ Katedrála sv. Víta v Praze, s. 252
  11. ↑ Výtvarníci papírových platidel Bankovky Maxe Švabinského
  12. ↑ Známky Maxe Švabinského
  13. ↑ Kulatý portrét (35 Kč, 2013)
  14. ↑ Památník Maxe Švabinského | Muzeum Kroměřížska. www.muzeum-km.cz [online]. [cit. 2022-10-22]. Dostupné online. 
  15. ↑ URBÁNEK, Ladislav. Městské muzeum Česká Třebová - Chaloupka Maxe Švabinského [online]. [cit. 2022-10-22]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předseda SVU Mánes
Předchůdce:
Stanislav Sucharda 		1905
Max Švabinský 		Nástupce:
Stanislav Sucharda
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Max_Švabinský&oldid=24221877“