Bučač
| Bučač Бучач | |
|---|---|
 Bučač, vpravo cirkev basiliánů | |
znak | |
| Poloha | |
| Souřadnice | 49°3′45″ s. š., 25°23′9″ v. d. |
| Nadmořská výška | 271 m n. m. |
| Časové pásmo | +2 |
| Stát |  Ukrajina |
| Oblast | Ternopilská |
| Rajón | Čortkivský |
  Bučač | |
| Rozloha a obyvatelstvo | |
| Rozloha | 9,98 km² |
| Počet obyvatel | 12 511 |
| Hustota zalidnění | 1 253,6 obyv./km² |
| Správa | |
| Oficiální web | www |
| Telefonní předvolba | 3544 |
| PSČ | 48405 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Bučač (ukrajinsky Бучач; polsky Buczacz; v jidiš בעטשאָטש / Betšotš) je malé město na západní Ukrajině. Leží v Čortkivském rajónu v Ternopilské oblasti na řece Strypa v historickém regionu Halič, 135 km jihovýchodně od Lvova a 55 km jihozápadně od oblastního města Ternopil. Žije zde zhruba 12 tisíc obyvatel. V Bučači je centrum Bučacké městské komunity, která v roce 2020 měla 38 181 obyvatel.
Historie
[editovat | editovat zdroj]
První zmínka pochází z roku 1260.
V roku 1349 (téměř devadesát let poté) Halič dobyli Poláci. Na konci 14. století město poprvé přijalo magdeburské právo[1].
V létě roku 1498 moldavský kníže Stefan III a jeho spojence – Turci dobyli město; pomsta za jejich předchozí neúspěchy bylo zničení města, zachycení jeho obyvatele. Roku 1515 město znovu přijalo magdeburské právo.
To bylo v době, kdy do této oblasti přicházelo velké množství přistěhovalců – Poláků, Židů a Arménů. Bučač se stal centrem místní židovské komunity.
V roce 1772 byla Halič anektována Rakouskem v rámci prvního dělení Polska. Bučač zůstal součástí Rakouska a jeho následovníků až do konce první světové války v roce 1918. Bučač byl pak krátce součástí nezávislé Západoukrajinské republiky před tím, než toto území obsadilo v roce 1923 Polsko. Během druhé světové války bylo území Haliče, včetně Bučače, anektováno Sovětským svazem a přičleněno k Ukrajině (viz pakt Molotov–Ribbentrop).
V roce 1941 bylo město přepadeno nacistickým Německem. Veškeré židovské obyvatelstvo bylo fakticky vyhlazeno během holocaustu. Po válce se město stalo součástí Sovětského svazu. Z města byli vyhnáni příslušníci polské komunity. Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 se město Bučač stalo součástí nezávislé Ukrajiny.
Od roku 2007 se z iniciativy místní samosprávy ve městě nachází pomník hlavy Organizace ukrajinských nacionalistů Stepana Bandery[2].
Současnost
[editovat | editovat zdroj]Ve městě se dochovala monumentální barokní radnice z poloviny 18. století, kostel Povýšení svatého Kříže a monastýr (klášter) basiliánů a další památky; funguje zde také vlastivědné museum.
S oblastním Ternopilem a dalšími městy je město spojeno autobusovými linkami, vlak z Husjatyna a Čertkova sem zajíždí pouze jednou denně.
Školství
[editovat | editovat zdroj]- zemědělský College
- Gymnázium
- Lyceum
Pamětihodnosti a turistické zajímavosti
[editovat | editovat zdroj]- socha sv. Jana Nepomuckého (bolševiky zničena, dnes kopie)
- socha Panny Marie, (bolševiky zničena, dnes kopie)
Chrámy
[editovat | editovat zdroj]- konkatedrála (cerkev)
- řeckokatolický chrám (cerkev) Ochrany Přesvaté Bohorodičky
- barokní katolický kostel Nanebevzetí Panny Marie
- monastýr (klášter) basiliánů
- Chrám Povýšení svatého Kříže
- Chrám svatého Vladimíra (Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu)
- Chrám svatého Mikuláše (Ukrajinská autokefální pravoslavná církev)
Hotel
[editovat | editovat zdroj]- Bučač[3]
- Vizyt ("Návštěva")
- Mandry (vesnice Pidzamočok)
Hospodářství
[editovat | editovat zdroj]Doprava
[editovat | editovat zdroj]- Železniční doprava
- Městská doprava
Osobnosti
[editovat | editovat zdroj]- Emil Skamene genetik, imunolog
- Mykola Bevz, ukrajinský vědec, pedagog, Dr. architekti
- Volodymyr Hnatiuk, ukrajinský spisovatel, etnograf.
- Šmu'el Josef Agnon, izraelský spisovatel
- Volodymyr Kurylovyč, rakouský právník a politik ukrajinské (rusínské) národnosti z Haliče, poslanec Říšské rady.
- Marjana Maksymjak, ukrajinská básnířka
- Bernard Meretyn, architekt německého původu
- Jan Jiří Pinsel, sochař a řezbář
- Mikołaj Bazyli Potocki, polsko-ukrajinský magnát, majitel města, mecenáš
- Ihor Pylaťjuk, ukrajinský hudebník (houslista), vědec, pedagog, rektor Lvovské konzervatoře
- Emanuel Ringelblum, polsko-židovský historik, politický aktivista a organizátor tajného archivu, pořízeného a ukrytého během druhé světové války ve varšavském ghettu.
- Bernard Stern, starosta města, poslanec Říšské rady, majitel pivovaru
- Simon Wiesenthal, židovský aktivista.
- Karel Vladislav Zap, český úředník, učitel, muzejník, vlastenec, spisovatel, historik a publicista, byl v mesté.[4]
Partnerská města
[editovat | editovat zdroj]Foto
[editovat | editovat zdroj]-
centrum, zámek
-
Poliklinika
-
knihovna
-
finanční úřad
-
museum
-
-
-
-
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ КОБЕЛЬСЬКИЙ, М. Бучач. In: Енциклопедія сучасної України. Т. 3.. Київ: НАН України, НТШ, Координаційне бюро енциклопедії сучасної України НАН України, 2004. S. 674. (ukrajinsky)
- ↑ ШКУЛА, Андрій. Бучач уже з Бандерою In 20 хвилин (Тернопіль). 2007. 16. říjen. (ukrajinsky)
- ↑ Hotel Bučač. www.ukrain.travel [online]. [cit. 2016-12-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-12-26.
- ↑ БАБІЙ, П. Karel Vladislav Zap In Ternopilský encyklopedický slovník. Тернопіль : Видавничо-поліграфічний комбінат «Збруч», 2004. t. 1 : А — Й. 696 s. ISBN 966-528-197-6. S. 450. (ukrajinsky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]Obrázky, zvuky či videa k tématu Bučač na Wikimedia Commons
- Bučač // Ukrajina – země k navštívení
- Bučač na serveru Rakouské národní knihovně
- 32. Historické městečko Bučač - radnice, XVIII. stol.
- Oficiální stránky (ukrajinsky)
- Památky Bučače na serveru «Замки та храми України» (ukrajinsky)
- Buchach // Encyclopedia of Ukraine. (anglicky)
- Rozcestník pro židovskou historii Bučače (anglicky)
- Buczacz In Słownik geograficzny Królestwa Polskiego i innych krajów słowiańskich. Warszawa : Filip Sulimierski i Władysław Walewski, 1880. T. I : Aa — Dereneczna. S. 433—437. (polsky)
- Buczacz, miasto In Słownik geograficzny Królestwa Polskiego i innych krajów słowiańskich. Warszawa : Filip Sulimierski i Władysław Walewski, 1900. T. XV, cz. 1 : Abablewo — Januszowo. S. 254. (polsky)
