Přeskočit na obsah

Emmerich Hadfy von Livno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Emmerich Hadfy von Livno
Velitel 24. armádního sboru na italské frontě
Ve funkci:
30. srpna 1918 – 30. listopadu 1918
PředchůdceFerdinand Goglia
NástupceRudolf Schamschula
Velitel 23. armádního sboru na italské frontě
Ve funkci:
14. července 1918 – 30. srpna 1918
PředchůdceMaximilian Csicserics von Bacsány
NástupceMaximilian Csicserics von Bacsány
Velitel 8. armádního sboru na východní frontě
Ve funkci:
8. března 1918 – 14. července 1918
PředchůdceSiegmund Benigni
Nástupcefunkce zanikla
Velitel 6. armádního sboru na východní frontě
Ve funkci:
11. července 1917 – 31. prosince 1917
PředchůdceFrigyes Csanády
NástupceAdalberch Sorsich
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerál pěchoty (1917), polní podmaršál (1914), generálmajor (1910)

Narození2. listopadu 1853
Carei
Úmrtí29. března 1936 (ve věku 82 let)
Profesevoják
CommonsEmmerich Hadfy von Livno
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emmerich Hadfy von Livno (maďarsky livnói Hádfy Imre) (2. listopadu 1853 Carei29. března 1936 Kiszombor) byl rakousko-uherský generál a vojevůdce první světové války. V c. k. armádě sloužil jako absolvent vojenské školy od roku 1874, později strávil řadu let jako vyšší důstojník královské uherské zeměbrany u různých posádek, uplatnil se také vojenský pedagog. Za první světové války se vyznamenal v několika bitvách v Haliči, poté byl velitelem postupně několika armádních sborů na východní a italské frontě. V roce 1917 dosáhl hodnosti generála pěchoty, mezitím byl také povýšen do šlechtického stavu. Po zániku monarchie byl penzionován a od té doby žil v soukromí.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Emmerich Hadfy von Livno

Pocházel ze sedmihradské rodiny s vojenskou tradicí, byl starším synem Jánose Hadfyho, plukovníka uherské zeměbrany. Studoval na gymnáziu ve svém rodišti v Carei, poté navštěvoval kadetní školu pro pěchotu ve Vídni. Jako poručík zahájil aktivní službu u 5. pěšího pluku ve Vídni, poté strávil několik let s 46. pěším plukem v Aradu, Szegedu a Rijece. Zúčastnil se okupace Bosny a Hercegoviny (1878) a postupoval v hodnostech (nadporučík 1880, kapitán 1888). Od roku 1889 sloužil u různých jednotek uherské zeměbrany, působil také jako pedagog na vojenské škole Ludovika Akadémia v Budapešti.[1] V hodnosti majora byl v roce 1897 přidělen k 8. zeměbraneckému pluku do Aradu, kde byl povýšen na podplukovníka (1901). Jako plukovník (1905) byl velitelem 24. zeměbraneckého pluku v Brašově.[2]

V roce 1911 dosáhl hodnosti generálmajora a stal se velitelem 79. zeměbranecké pěší brigády v Budapešti,[3] kde byl později zástupcem velitele okrskového velitelství. Jako oblastní velitel zeměbrany působil od roku 1912 v Košicích[4] a k datu 1. května 1914 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála. Na začátku první světové války byl jako velitel 39. divize honvédů[5] přidělen k 6. armádnímu sboru Svetozara Borojeviće[6] a zúčastnil se počátečních bojů o Halič. Vyznamenal se v bitvě u Limanowy[7] a v září 1915 převzal velení armádního sboru generála Henriqueze,[8] který pak dočasně nesl název Hadfy Korps (v dubnu 1917 přejmenován na 26. sbor). S tímto uskupením se zúčastnil dalších bojů na východní frontě a podílel se na zastavení postupu Brusilovovy ofenzívy.

K datu 1. srpna 1917 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty[9] a mezitím byl již v červenci jmenován velitelem 6. armádního sboru, s nímž operoval v Karpatech. Od prosince 1917 dočasně velel 23. armádnímu sboru a následně v březnu 1918 převzal velení 8. armádního sboru. Jako velitel 23. armádního sboru byl v červenci 1918 přeložen na italskou frontu.[10] Krátce poté se stal velitelem 24. armádního sboru[11] a zúčastnil se jedné ze závěrečných bitev první světové války u Vittorio Veneta. K datu 1. prosince 1918 byl penzionován,[12] poté žil v Košicích, Makó a Budapešti. Závěr života strávil v Kiszomboru, kde zemřel a je zde také pohřben.[13]

Tituly a ocenění

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1914 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem Edler von (Hadfy Edler von Livno). Predikát von Livno byl odvozen od bosenského města, kde se vyznamenal při útoku v srpnu 1878 během okupace Bosny a Hercegoviny. Krátce před zánikem monarchie obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. Během vojenské kariéry byl mnohokrát oceněn, kromě řady rakousko-uherských vyznamenání byl také nositelem německého Železného kříže.[14]

  1. A Magyar Királyi Honvédelmi Ministerium, a Honvédség és Csendőrség Névkönyve 1895; Budapešť, 1895; s. 78, 232 dostupné online
  2. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1909; Vídeň, 1909; s. 1109, 111 dostupné online
  3. Generale und Oberste des k.u.k. Heeres 1912; Vídeň, 1912; s. 9 dostupné online
  4. Schematismus für das k.u.k. Heer für 1914; Vídeň, 1914; s. 134dostupné online
  5. Přehled divizních velitelů rakousko-uherské armády 1914–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  6. Přehled vrchního velení rakousko-uherské armády v Haliči 1914 na webu austro-hungarian army dostupné online
  7. Generál Emmerich Hadfy v bitvě u Limanowy (maďarsky dostupné online
  8. Generale und Obersten (k.u.k. Heer); Vídeň, 1916; s. 6 dostupné online
  9. Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  10. Generale und Obersten (k.u.k. Heer); Vídeň, 1918; s. 5 dostupné online
  11. Přehled velitelů armádních sborů rakousko-uherské armády 1883–1918 na webu austro-hungarian-army dostupné online
  12. Služební postup Emmericha Hadfyho in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 62 dostupné online
  13. Hrobka Emmericha Hadfyho dostupné online
  14. Přehled řádů a vyznamenání Emmericha Hadfyho in: STEINER, Jörg, C.: Schematismus der Generale und Obersten der k.u.k. Armee 1918; Vídeň, 1992; s. 17 dostupné online

Literatura

[editovat | editovat zdroj]