Přeskočit na obsah

Svěřenství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Fideikomise)

Svěřenství (neboli fideikomis, případně též rodinný fideikomis) je historický institut pozůstalostního řízení a jde o nezcizitelný majetkový soubor, jehož vlastnictví náleží všem čekatelům svěřenství, avšak držitelem je v konkrétním okamžiku vždy osoba určená posloupností stanovenou zakladatelem svěřenství a uvedená ve zřizovací listině (například nejstarší žijící potomek zakladatele svěřenství). Svěřenství tak bránilo zchudnutí, a tím i zániku rodu.[1]

Historický vývoj svěřenství

[editovat | editovat zdroj]

Vznik svěřenství v římském právu

[editovat | editovat zdroj]

Svěřenství (fideikomis) vzniklo ve starověkém Římě vedle odkazů (legatum) jako jiný druh pořízení pro případ smrti. Zůstavitel se obracel na někoho, kdo měl získat něco, aby následně poskytl např. majetkový prospěch další osobě. Zjednodušeně pro to, aby získal pozůstalost, musí něco splnit.[2]

Na rozdíl od odkazu, který byl přísně formální, šlo v původní variantě pouze o neformální požadavek, vymahatelný pouze morálně. Odtud název fideikomis (fidei = důvěra, víra / committo = svěřit). Rozdíl oproti legatu byl také ten, že osoba, která smrtí zůstavitele něco získala, nemusela být dědicem. U fideikomisu nebyla vyžadována žádná právně předepsaná forma nebo jazyk, kterým musel být napsán. Většinou byl požadavek vůči dědici sepsán v dopise – kodicilu, který ovšem nemusel navazovat na závěť – podle toho se rozděloval na testamentární a intestátní. Mohl být nařízen i ústně.[3]

Obtížen fideikomisem nemusel být pouze testamentární dědic (dědic uveden v závěti), ale i intestátní (zákonný dědic). Právní závaznost dal fideikomisu císař Augustus, čímž se stal právně vymahatelným. Za císaře Claudia vznikl nový úřad (praetor fideicommissarius), tudíž se svěřenství stalo řádným právním institutem.[4]

Spojení fideikomis a legatum

[editovat | editovat zdroj]

Legatum a fideikomis se k sobě postupnými kroky přibližovaly. Theodosius II. nejdříve dovolil, aby legatum bylo psáno řecky, a aby fideikomis převzal určitou vnější úpravu. Úplné sloučení poté provedl císař Justinián dvěma zákony z let 529 n. l. a 531 n. l., kdy fakticky postavil legatum a fiedikomis na stejnou úroveň. Každý odkaz byl tedy považován zároveň za legatum i fideikomis. Neformální úprava fideikomisu byla upřednostňována.[4]

Pojem a druhy svěřenství v římském právu

[editovat | editovat zdroj]

Osoby zúčastněné ve svěřenství

[editovat | editovat zdroj]

Druhy svěřenství

[editovat | editovat zdroj]
  • Univerzální svěřenství (fideicommissum hereditatis) – Možnost odkázat celý majetek nebo jeho část. V civilním právu bylo možné odkázat nejvýše polovinu pozůstalosti, s nástupem univerzálního fideikomisu bylo možné odkázat majetek celý.[6] Vzhledem k tomu, že fideikomis umožňoval obcházet principy dědického práva, kdy dědic získal pozůstalost jenom k tomu, aby ji někomu předal, ale zároveň byl zodpovědný za dluhy zůstavitele, vznikaly právní úpravy, které těmto situacím měly zabránit. První takový zákon byl Lex Falcidia (zavádí tzv. Falcidiánskou kvartu), kdy dědic musel získat alespoň 1/4 pozůstalosti. Tento zákon byl rozšířen senátním usnesením pegasianským z roku 74 n. l. (senatus consultum Pegasianum). V roce 56 n. l. vzniklo ještě senátní usnesení trebeliánské (senatus consultum Trebellianum), které říká, že žaloby vzniklé z dědictví by měly náležet obmyšlenému a měly by směřovat proti němu.[7]
  • Rodinné svěřenství – Jedná se o nařízení, kdy dědictví vždy připadá členovi rodiny: buď všem nástupcům rodu nebo alespoň některým.[1] Institut rodinného svěřenství existoval ve formě majorátu (primogenitury) především mimo starověký Řím. Svěřenství bylo zřizováno zejména šlechtici k jejich rodovému majetku a mělo zajistit pokračování rodu. Takový majetek se tedy pouze dědil v předem dané posloupnosti, kterou ani zůstavitel nemohl změnit.[8]

Svěřenství ve světě

[editovat | editovat zdroj]

Na území dnešního Španělska vznikla v 15. století základní myšlenka majorátu (primogenitury), která se vyvíjela nejspíše spojením úpravy práva panovnických dočasných darů, resp. výsluh Jindřicha II., (dary, které přijímala šlechta od panovníka mohli nově dědit i jejich potomci), a v římském právu obsaženým fideikomisem – svěřenským nástupnictvím.[9] Starořímské svěřenské nástupnictví má s pozdějším svěřenstvím jistou podobu, nicméně nejedná se o jedno a to samé.[10] Právně se ve Španělsku svěřenství (v tomto případě majorát) etablovalo v průběhu 16. století a postupně se tyto myšlenky vlivem španělské expanze dostaly nejdříve na Sicílii a do Neapolska, a dále se šířily do střední Evropy. Habsburský arcivévoda Karel II. Štýrský založil roku 1584 svěřenství, v němž vyhradil vládu svému prvorozenému potomkovi Ferdinandu II., později římskému císaři, který roku 1621 zavedl primogeniturní řád pro všechny své země.[11] Účelem takového rodinného fideikomisu bylo zpravidla uchování celistvosti velkých majetků šlechtických rodů. Prvorozený tak dědil veškerý majetek a další potomci nedědili nic, zpravidla však měli nárok na důchod. Z tohoto dědického řízení většinou byly vyjmuty ženy, nemanželské děti, nekatolíci apod. Na sklonku 15. a 16. století vzniká tendence ke zvětšování a centralizaci šlechtického pozemkového hospodaření. V 18. století postupně vzniká vůči tomuto institutu, vlivem jeho hospodářských a společenských důsledků, kritika.[12]

Svěřenství v českých zemích

[editovat | editovat zdroj]

Institut rodinného svěřenství byl v českých zemích v 17. století převzat převážně ze zemí rakouských. Svěřenství kvetlo zejména za doby vlády Ferdinanda II., který se snažil zničit hospodářskou moc stavů a nekatolických náboženství konfiskacemi. Vznikaly tak poměrně velké majetkové soubory, pro jejichž upevnění byl institut svěřenství ideálním prostředkem. Snahy svěřenství omezovat nebo dokonce rušit přicházely až v 18. století v 60. a 80. letech za dob Marie Terezie a Josefa II. K úplnému zrušení svěřenství došlo v roce 1924 (zákon č. 179/1924 Sb.).[13]

Příklady svěřenství v českých zemích

[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 20. století existovalo 101 svěřenských statků v Čechách, 38 na Moravě a 10 ve Slezsku.[14] Pro srovnání v Dolním Rakousku jich bylo 59 a v Horním 14.[14]

Svěřenství v českých zemích (výběr)
Rok vzniku Panství (velkostatek) Rod Osobnost Poznámky
1594 Kostelec nad Černými lesy-Uhříněves Smiřičtí ze Smiřic Jaroslav I. Smiřický ze Smiřic (1513–1597) K panství Kostelec nad Černými lesy patřila tři městečka a 59 vesnic, k Uhříněvsi náleželo kromě městečka Uhříněves 28 vesnic. Součástí kosteleckého panství byly mimo jiné statky Stříbrná Skalice a Tuchoraz, součástí uhříněveského panství byl statek Koloděje. Fideikomis byl zřízen v roce 1594, do zemských desek byl zapsán v roce 1597.
1606 Valtice-Lednice Lichtenštejnové Karel z Lichtenštejna (1569–1627) Smlouvu o nedělitelnosti kmenových rodových panství na jižní Moravě a zřízení svěřenství uzavřel kníže Karel z Lichtenštejna se svými bratry v roce 1606. Karlovi mladší bratři Maxmilián a Gundakar založili později další svěřenství na majetcích získaných v pobělohorských konfiskacích.
1625 Rychmburk-Rosice-Dačice Berkové z Dubé Lev Burian Berka z Dubé (1590–1626)
1630 Brtnice Collaltové Rombald XIII. Collalto Fideikomis byl zřízen Rombaldovou závětí v roce 1630,[15] císařem byl schválen v roce 1631. Ke svěřenství patřily statky Rudolec a Černá
1630 Falknov Nosticové Otto z Nostic (†1630) K Falknovu (dnešní Sokolov) patřilo panství Jindřichovice, součástí fideikomisu byly také nemovitosti v Praze na Malé Straně
1634 Mikulov, Lipník nad Bečvou, Polná, Přibyslav, Dolní Kounice, Hranice, Dolní Kounice, Nové Město na Moravě Ditrichštejnové František z Ditrichštejna (1570–1636) Fideikomis zřídil moravský místodržitel kardinál František z Ditrichštejna, ke svěřenství kromě statků na Moravě patřila ještě panství v Dolním Rakousku a také nemovitosti v Brně, Olomouci, Jihlavě, Znojmě, Praze a Vídni. Dědicem se stal kardinálův synovec kníže Maxmilián z Ditrichštejna (1596–1655)
1632 Jindřichův Hradec-Žirovnice Slavatové z Chlumu a Košumberka Lucie Otýlie z Hradce (1582–1633) Lucie Otýlie z Hradce, provdaná za Viléma Slavatu jako univerzální dědička vymřelého rodu pánů z Hradce vytvořila ze svého rozsáhlého majetku dvě svěřenství. Svěřenství Jindřichův Hradec bylo určeno pro staršího syna Adama Pavla
1632 Telč-Stráž nad Nežárkou Slavatové z Chlumu a Košumberka Lucie Otýlie z Hradce Druhý slavatovský fideikomis byl určen pro mladšího syna Jáchyma Oldřicha, již v následující generaci byly oba fideikomisy sloučeny ve vlastnictví jednoho dědice (Ferdinand Vilém Slavata)
1633 Smečno-Slaný Martinicové Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649) Fideikomis na kmenovém rodovém panství Martiniců ve Smečně byl zřízen v roce 1633. Později získané město Slaný bylo do svěřenství začleněno v roce 1647.
1637 (1613) Třebíč[16][17] Waldsteinové Kateřina z Waldsteinu (1568–1638) Seniorát (dědičná posloupnost vždy nejstaršího z rodu) ustanoven závětí z 6. února 1637. Kateřina zdědila Třebíč v roce 1613 po svém prvním manželovi Smilu Osovském z Doubravice, v roce 1628 z důvodu náboženské emigrace postoupila panství bratru Adamovi mladšímu z Waldsteinu.
1643 Strážnice Magnisové František Magnis (1598–1652)
1645 Pernštejn, Bludov, Stráž pod Ralskem Liechtenstein-Castelcornové Kryštof Pavel Liechtenstein-Castelcorn (†1648) Po prodeji zadlužených moravských panství byl statut fideikomisu přenesen v roce 1709 na panství Telč zděděném po vymřelém rodu Slavatů.
1645 Fulnek Bruntálští z Vrbna Václav Bruntálský z Vrbna (1589–1649)
1650 Horšovský Týn Trauttmansdorffové Maxmilián z Trauttmansdorffu (1584–1650)
1650 Litomyšl Trauttmansdorffové Maxmilián z Trauttmansdorffu (1584–1650)
1650 Petrohrad-Krásný Dvůr Černínové z Chudenic Heřman Černín z Chudenic (1579–1651)
1656 Náchod-Ratibořice Piccolominiové Ottavio Piccolomini (1599–1656)
1657 Opočno Colloredové Rudolf Colloredo (1585–1657) Primogeniturně děděný fideikomis vznikl Rudolfovou závětí a tvořilo ho panství Opočno, statek Dolní Počernice, deskové domy se zahradami a vinicemi na Malé Straně, kapitál ve výši 85 tisíc zlatých.[18]
1661 Mníšek pod Brdy Engelové z Engelsflussu Servác Engel z Engelsflussu (1605–1674)
1662 Nové Město nad Metují Lesliové Walter Leslie (1605–1667)
1663 Nové Hrady, Rožmberk, Libějovice Buquoyové Karel Albert Buquoy (1607–1663)
1666 Náměšť nad Oslavou, Rosice, Troubsko Verdenberkové Jan Ferdinand z Verdenberka (1616–1666) Jan Ferdinand z Verdenberka měl jen dcery a závětí z 16. 3. 1666 vytvořil majorátní fideikomis pro svého bratrance Alexandra (1620–1672) a jeho potomstvo
1667 Duchcov – Horní Litvínov[19] Waldsteinové Jan Bedřich z Waldsteinu (1642–1694) Jan Bedřich byl pražským arcibiskupem (1675–1694), dědil po něm jeho prasynovec Jan Josef z Waldsteinu (1684–1731).
1671 Klášterec nad Ohří, Žehušice, Pětipsy, Felixburg, Benešov nad Ploučnicí, paláce v Tridentu a v Praze Thun-Hohensteinové Michael Osvald Thun-Hohenstein (1631–1694) K rozdělení rozsáhlého majetku Thun-Hohensteinů a založení dvou fideikomisů došlo dohodou bratrů v roce 1671. Michael Osvald zemřel bez mužského potomstva, pro jeho dcery byla z fideikomisu vyloučena alodiální panství Ledeč nad Sázavou a Svojšice.
1671 Děčín, Jílové, Podmokly Thun-Hohensteinové Maxmilián Thun-Hohenstein (1638–1701) Maxmilián v roce 1694 zdědil i fideikomis Klášterec nad Ohří po starším bratru Michaelu Osvaldovi.
1672 Kopidlno, Staré Hrady, Veliš Šlikové František Arnošt Šlik (1623–1675) Zřízení fideikomisu bylo povoleno císařem v roce 1661, fakticky byl založen až závětí Františka Arnošta Šlika z roku 1672.
1677 Vrchlabí-Lomnice nad Popelkou Morzinové Pavel z Morzinu (1604–1688) Zřízení fideikomisu bylo povoleno císařem v roce 1665, do zemských desek byl zapsán v roce 1677.
1677 Roudnice nad Labem, Vysoký Chlumec, Nelahozeves, Jistebnice, Lobkovice, dva paláce v Praze Lobkovicové Václav Eusebius z Lobkovic (1609–1677)
1681 Tachov, Vintířov, Štěkeň Losyové z Losinthalu Jan Antonín Losy z Losinthalu (1600–1682)
1685 Třeboň, Hluboká nad Vltavou Schwarzenbergové Ferdinand Vilém ze Schwarzenbergu (1652–1703) Zřízení fideikomisu bylo povoleno císařem v roce 1676, fakticky byl založen v roce 1685, kdy kníže Ferdinand Vilém přebíral dědictví po otci Janu Adolfovi.
1688 138 500 zlatých Krakovští z Kolovrat Vilém Albrecht Krakovský z Kolovrat (1600–1688) Jednalo se o první peněžní fideikomis v českých zemích, byl určen pro staršího syna Viléma Albrechta Krakovského, Jana Františka Krakovského z Kolovrat (1649–1723) a jeho potomstvo. Jan František kromě toho vlastnil několik alodiálních panství.
1688 Týnec, Běšiny, Dešenice Krakovští z Kolovrat Vilém Albrecht Krakovský z Kolovrat (1600–1688) Druhý fideikomis založený na pozemkovém vlastnictví v západních Čechách zřídil Vilém Albrecht Krakovský pro mladšího syna Maxmiliána Norberta (1660–1721) a jeho potomstvo. Císařský souhlas se zřízením fideikomisu je datován již k roku 1681, fakticky byl založen závětí Viléma Albrechta z roku 1688.
1690 Košátky, Přimda, Velké Dvorce Novohradští z Kolovrat Jan Václav Novohradský z Kolovrat (1638–1690) Zřízení fideikomisu bylo povoleno císařem již v roce 1673, fakticky byl založen závětí Jana Václava Novohradského z Kolovrat v roce 1690.
1690 Milotice-Nový Světlov Serényiové Jan Karel Serényi (1646–1691)
1696 Kynžvart Metternichové Filip Emerich z Metternichu (1628–1698) Zřízeno závětí pro mladšího syna Filipa Karla († 1709). Protože však zemřel bez mužských potomků, zdědil fideikomisní panství starší syn František Ferdinand († 1719), pro kterého byly původně určeny německé majetky. Císař Leopold I. ustanovení potvrdil v roce 1697.[14]
1697 Jilemnice, Horní Branná, Stěžery Harrachové Ferdinand Bonaventura z Harrachu (1637–1706) Fideikomis byl zřízen s císařským souhlasem v roce 1697, až později k němu bylo připojeno panství Jilemnice zakoupené v roce 1701.
1697 Rychnov nad Kněžnou, Borohrádek, Černíkovice Libštejnští z Kolovrat František Karel Libštejnský z Kolovrat (1620–1700) Zřízení fideikomisu bylo povoleno císařem již v roce 1671, fakticky byl založen až závětí Františka Karla Libštejnského z Kolovrat v roce 1697.
1701 Zásmuky-Častolovice, palác v Praze Šternberkové Adolf Vratislav ze Šternberka (1627–1703)
1705 Slavkov, Uherský Brod, Bánov, Velký Ořechov, dva paláce v Brně Kounicové Dominik Ondřej z Kounic (1654–1705) Fideikomis byl zřízen jako součást rodinné smlouvy mezi moravskou a českou větví Kouniců o vzájemných dědických nárocích v případě vymření jedné z linií.
1706 Jince, Malešice, později (1714)[20] místo Malešic Dírná a Zálší.[21] Wratislavové z Mitrowicz Jan Václav Wratislav z Mitrowicz (1670–1712) Fideikomis byl zřízen závětí.[21] Souhlas císaře Karla VI. získal nedlouho před svou smrtí v roce 1712.[20]
1707 Zelená Hora, Zadní Ovenec, zámek Troja, palác v Praze Šternberkové Václav Vojtěch ze Šternberka (1641–1708) Zřízení fideikomisu bylo povoleno císařem v roce 1678, fakticky byl založen až závětí Václava Vojtěcha ze Šternberka ze 7. 9. 1707. Neměl mužské potomstvo a dědicem svěřenství se stal František Leopold ze Šternberka. Kvůli vysokému zadlužení byl fideikomis zrušen s císařským svolením v roce 1722 a jeho větší části rozprodány (Zelená Hora, zámek Troja). Nový fideikomis s připojeným panstvím Žirovnice založen v roce 1731.
1711 Česká Lípa, Nový Zámek, Houska, palác v Praze Kounicové Jan Vilém z Kounic (1656–1721) Fideikomis byl zřízen na základě rodinné smlouvy mezi moravskou a českou větví Kouniců o vzájemných dědických nárocích v případě vymření jedné z linií.
1712 Rabí, Žichovice, Žihobce Lambergové Jan Filip z Lambergu (1651–1712) Jan Filip Lamberg byl vysokým církevním hodnostářem (biskup v Pasově) a neměl potomstvo. Ze svých statků zakoupených v Pošumaví vytvořil s císařským svolením fideikomis ohodnocený sumou čtvrt miliónu zlatých. Jeho dědicem byl kníže František Antonín z Lambergu.
1712 Votice, Vrchotovy Janovice, Olbramovice, Neznašov Vrtbové Ferdinand František z Vrtby (1636–1712)
1715 Chlumec nad Cidlinou, dva paláce v Praze, palác ve Vídni Kinští Václav Norbert Oktavián Kinský (1642–1719) Václav Norbert Kinský dědictvím a nákupy vytvořil bohaté majetkové zázemí v různých částech Čech pro své početné potomstvo ze dvou manželství. Kvůli sporům v rodině několikrát změnil svou závěť. Fideikomis na Chlumci byl zřízen s císařským svolením datovaným již k roku 1706, jeho dědicem se stal Václavův druhorozený syn František Ferdinand Kinský.
1720 Mladá Vožice Küenburgové František Ferdinand Khünburg (1649–1731) František Ferdinand Khünburg byl vysokým církevním hodnostářem (arcibiskup v Praze) a neměl potomstvo. Mladou Vožici koupil v roce 1678 a již v roce 1683 získal císařský souhlas ke zřízení fideikomisu. Svěřenství bylo zakomponováno do jeho závěti z roku 1720. Dědicem byl prasynovec František Josef (1714–1793).
1731 Žirovnice, palác v Praze, 130 000 zlatých Šternberkové František Leopold ze Šternberka (1680–1745) Svěřenství zřízeno na části dědictví Václava Vojtěcha ze Šternberka a jeho předchozího fideikomisu zrušeného v roce 1722 (viz výše).

Svěřenství v českém občanském zákoníku

[editovat | editovat zdroj]

Po zrušení institutu svěřenství v roce 1924 se v Československu tento institut zákonně přeměnil na institut dědického práva, a to svěřenské nástupnictví (fideikomisální substituci), které je nyní upraveno v § 1512 až § 1524 občanského zákoníku z roku 2012.[22] Před druhou světovou válkou a v době komunismu v ČSR se dědické právo upravilo ještě několikrát (v letech 1937, 1950, 1964) a principy svěřenského nástupnictví s ním.[23] V občanském zákoníku z roku 2012 byl s účinností od roku 2014 také nově vytvořen institut svěřenských fondů (§ 1448 až § 1474), který je v mnohém institutu svěřenství podobný, nikoliv však totožný.[24] Podobnost těchto institutů se svěřenstvím spočívá například v tom, že vůle zůstavitele může ovlivnit dědictví dále do budoucnosti, tzn. pro více generací dědiců.[25]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Obecný zákonník občanský mocnářství rakouského: Fideikomis, snímek 340-353 [online]. M. Knapp, 1903 [cit. 2020-10-28]. Dostupné online. 
  2. ↑ Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., v nakl. C. H. Beck 1. vyd. vyd. Praha: [s.n.] XXII, 386 S s. Dostupné online. ISBN 978-3-406-40082-7, ISBN 3-406-40082-5. OCLC 260174442 S. 306. 
  3. ↑ FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Vyd. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing 187 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-119-1, ISBN 80-7418-119-7. OCLC 768558411 S. 184–185. 
  4. ↑ a b HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 1929. vyd. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1929. 646 s. S. 553–554. 
  5. ↑ Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., v nakl. C. H. Beck 1. vyd. vyd. Praha: [s.n.] XXII, 386 S s. Dostupné online. ISBN 978-3-406-40082-7, ISBN 3-406-40082-5. OCLC 260174442 S. 308–309. 
  6. ↑ Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., v nakl. C. H. Beck 1. vyd. vyd. Praha: [s.n.] XXII, 386 S s. Dostupné online. ISBN 978-3-406-40082-7, ISBN 3-406-40082-5. OCLC 260174442 S. 313–314. 
  7. ↑ FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Vyd. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing 187 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-119-1, ISBN 80-7418-119-7. OCLC 768558411 S. 185. 
  8. ↑ Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143 
  9. ↑ Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 495. 
  10. ↑ Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 494. 
  11. ↑ Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 496. 
  12. ↑ Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 492. 
  13. ↑ Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 492–502. 
  14. ↑ a b c KOBLASA, Pavel. Majetková držba Metternichů v době pobělohorské. In: JADLOVSKÁ, Petra; CINK, Ondřej. Metternichové a Kynžvartsko v době Albrechta z Valdštejna. Sborník příspěvků online kolokvia 28. 11. 2020. Lázně Kynžvart: Národní památkový ústav, státní zámek Kynžvart, 2020. ISBN 978-80-88072-59-1. S. 41–51, zde 45.
  15. ↑ VÁCHA, Štěpán; VESELÁ, Irena; VLNAS, Vít; VOKÁČOVÁ, Petra. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. Praha: Paseka, 2009. 528 s. ISBN 978-80-7432-002-6. S. 94. 
  16. ↑ KUCHAROVÁ, Hana. Nástin učebnice regionálních dějin Třebíčska pro základní školy a nižší ročníky víceletých gymnázií. Brno, 2017. 96 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra historie. Vedoucí práce František Čapka. s. 41. Dostupné online.
  17. ↑ NAČERADSKÁ, Petra. Po stopách Valdštejnů. Praha: Národní památkový ústav, Územní památková správa v Praze, 2020. 168 s. ISBN 978-80-7480-152-5. S. 24. Dále jen Po stopách Valdštejnů. 
  18. ↑ HORČIČKA, Václav; ŽUPANIČ, Jan. Šlechta na křižovatce. Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Agentura Pankrác s. r. o., 2017. 912 s. ISBN 978-80-86781-33-4. S. 597. Dále jen Šlechta na křižovatce. 
  19. ↑ Po stopách Valdštejnů, s. 41
  20. ↑ a b PLECEROVÁ, Jana. Maxmilián Wratislav, Wratislavové z Mitrovic a jejich panství Dírná. Praha, 2006 [cit. 2022-12-08]. 93 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra didaktiky a dějin dějepisu. Vedoucí práce Bohdan Zilynskyj. s. 46. Dostupné online.
  21. ↑ a b KUBEŠ, Jan. Reprezentační funkce sídel vyšší šlechty z českých zemí (1500–1740). České Budějovice, 2005 [cit. 2022-12-08]. 381 s. Disertační práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Historický ústav. s. 155. Dostupné online.
  22. ↑ Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143 S. 501. 
  23. ↑ Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143 S. 148–151. 
  24. ↑ Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143 S. 502. 
  25. ↑ Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143 S. 494. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Dědické právo
Předpoklady dědění
Další hmotněprávní pojmy
Pozůstalostní řízení
Ostatní pojmy
Historická právní úprava
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Svěřenství&oldid=23537174“