Knidos
Knidos Κνίδος | |
---|---|
Oba přístavy Knidu | |
Poloha | |
Souřadnice | 36°41′9″ s. š., 27°22′30″ v. d. |
Stát | Turecko |
Knidos | |
Správa | |
Status | zaniklé město |
Vznik | 1100 př. n. l. |
Oficiální web | www |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Knidos (řecky Κνίδος, latinsky Cnidus) bylo řecké antické přístavní město ve starověké Kárii a součástí Dórského šestiměstí v jihozápadní Malé Asii, dnešním Turecku.
Poloha
[editovat | editovat zdroj]Město Knidos se rozkládalo na jihozápadní špičce tureckého poloostrova Datça (někdy také nazývaného Reşadiye). který tvoří jižní stranu zálivu Gökova. Jeho pozůstatky se nachází asi 35 km od města Datça v provincii Mugla naproti řeckému ostrovu Kós. Zda leželo na špici poloostrova už od svého založení nebo tam bylo přemístěno ze středu poloostrova od dnešní Datçy až v pozdně klasické době, je sporné.[1]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Zmínky o otrokyních z Knidu se nacházejí již na tabulkách ze začátku 12. století př. n. l. psaných lineárním písmem B, které byly nalezeny v Pylu.[2] Archeologické vykopávky odhalily stopy minojské i mladší mykénské civilizace, dosud však není jasné, zda se na lokalitě nacházelo minojské nebo mykénské osídlení. Město bylo založeno Dóry a stalo se členem svazku dórských měst. Kolem roku 580 př. n. l. se účastnilo sicilské kolonizace a také se podílelo na vzniku řecké svatyně Hellenion v egyptském městě Naukratis. Kolem roku 550 př. n. l. město nechalo postavit klenotnici v Delfách. Roku 540 př. n. l. je dobyl perský vojevůdce Harpagos. Pod perskou nadvládou zůstalo až do řeckého vítězství v bitvách u mysu Mykalé v roce 479 př. n. l. a u Eurymédóntu roku 465 př. n. l.[3] V roce 477 př. n. l. se stalo členem athénského námořního spolku, roku 412 př. n. l. připadlo Spartě, poté následovala opět perská nadvláda. V roce 394 př. n. l. porazil athénský vojevůdce v perských službách Konón v námořní bitvě u Knidu spartskou flotilu. Ve 3. století př. n. l. město patřilo Ptolemaiovcům, roku 190 př. n. l. se dostalo pod vliv Rhodu a od roku 167 př. n. l. bylo svobodné.
V římské říši patřil Knidos do provincie Asie. V letech 263–467 bylo město opakovaně zasaženo silným zemětřesením. V pozdní antice zde vzniklo biskupství a dodnes stále existuje jako římskokatolické titulární biskupství Cnidus. V polovině 7. století město zničila arabská flotila.
Archeologie
[editovat | editovat zdroj]První znalosti o městské topografii přinesla v roce 1812 výprava britské společnosti Society of Dilettanti a vykopávky, které v letech 1857–1858 vedl Charles Thomas Newton.[4] Byly identifikovány agora, divadlo, odeon, Dionýsův chrám, chrám Múz, chrám Afrodity a velké množství menších budov. Podařilo se velmi dobře vypracovat celkový plán města. Sochař Praxiteles vytvořil pro Knidos svou nejslavnější sochu Afrodity. Byla sice zničena, ale existují pozdější kopie, z nichž nejvěrnější se nachází ve Vatikánských muzeích.[4] V chrámu objevil Newton také sochu sedící řecké bohyně Démétér z Knidu, která je nyní vystavena v Britském muzeu. Asi tři kilometry jihovýchodně od města nalezl trosky nádherné hrobky a kolosální sochu lva, vytesanou z jednoho bloku pentelského mramoru 3 metry dlouhého a 1,8 metru vysokého, která měla připomínat velké námořní vítězství v bitvě u Knidu, ve které Konón porazil v roce 394 př. n. l. Sparťany.[4] Lev z Knidu je nyní vystaven v Britském muzeu ve Velké dvoraně královny Alžběty II.
Zajímavosti
[editovat | editovat zdroj]Město bylo vyhlášené svou lékařskou školou [5][6] (její zástupci byli známí a vyhledávaní již v klasické době[7]) a také chrámem bohyně Afrodity s její sochou od Praxitela. Nedaleko města se nacházel Apollónův chrám v Triopiu.
Biblická zmínka
[editovat | editovat zdroj]Místo Knidos je také zmíněno v Bibli. Ve Skutcích apoštolů píše evangelista Lukáš o čtvrté misijní cestě Pavla z Tarsu: „Mnoho dní jsme pluli pomalu a stěží jsme se dostali do míst naproti Knidu. Protože nám vítr bránil, pluli jsme kolem Salmóny[8] chráněni Krétou.“ — ČEP, Skutky apoštolů 27,7
Ražba mincí
[editovat | editovat zdroj]Knidos razil velmi brzo vlastní mince, jeho oboly a stříbrné drachmy jsou doloženy nejpozději od druhé poloviny 6. století př. n. l. Obvykle mají na jedné straně lví hlavu a na druhé hlavu Afrodity. Tyto rané mince ještě nebyly popsány.[9]
Slavní občané
[editovat | editovat zdroj]- Ktésias z Knidu, řecký historik
- Eudoxos z Knidu, matematik a filozof
- Sostratos z Knidu, helénistický architekt
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Knidos na německé Wikipedii a Knidos na anglické Wikipedii.
- ↑ Bankel, Blümel a Demand versus Bean-Cook a Dietrich Berges
- ↑ Stefan Hiller: Die frühgriechischen Texte aus mykenischer Zeit. Darmstadt 1976, S. 106; 109 ff.; Tassilo Schmitt: Vom Ende des Erfolgs. Überlegungen zum Untergang der mykenischen Palastzivilisation. Ve: Gustav Adolf Lehmann, Dorit Engster, Alexander Nuss (Vyd.): Von der bronzezeitlichen Geschichte zur modernen Antikenrezeption, Syngramma Sv. 1, Universitätsverlag Göttingen 2012, S. 120.
- ↑ Walter Hotz: Die Mittelmeerküsten Anatoliens. Wissenschaftliche Buchgesellschaft Darmstadt 1989 ISBN 3-534-03073-7 S. 134
- ↑ a b c Chisholm, Hugh, (22 Feb. 1866–29 Sept. 1924), Editor of the Encyclopædia Britannica (10th, 11th and 12th editions). [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online.
- ↑ August Predöhl: „Peripleumonie“ in den Schriften der knidischen Ärzteschule. Ve: Hans-Heinz Eulner u. a. (Vyd.): Medizingeschichte in unserer Zeit. Festgabe für Edith Heischkel-Artelt und Walter Artelt zum 65. Geburtstag. Enke, Stuttgart 1971, ISBN 3-432-01698-0, S. 31–35.
- ↑ H. Grensemann: Knidische Medizin. Svazek I, Berlin 1975.
- ↑ Vincenzo Di Benedetto: Cos e Cnido, ve: Hippocratica - Actes du Colloque hippocratique de Paris 4-9. září 1978, vyd. v. M. D. Grmek, Paříž 1980, 97-111, dále Antoine Thivel: Cnide et Cos ? : Esej o lékařských doktrínách v Hippokratově sbírce Antoina Thivela, Paříž 1981 (passim), ISBN 22-51-62021-4; viz k tomu také recenze od Otta Wenskus (také v JSTOR).
- ↑ Současný mys Sideros při nejvýchodnějším konci ostrova Kréta
- ↑ Szaivert/Sear, Griechischer Münzkatalog, svazek 2, Mnichov 1983, strany 169 až 171
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Herbert A. Cahn: Knidos. Die Münzen des 6. und des 5. Jahrhunderts vor Christus. Berlín, de Gruyter 1970.
- Nancy Demand: Did Knidos really move? The literary and epigraphical evidence. Ve: California studies in classical antiquity 20,2 = Classical antiquity 8,2, 1989, S. 224–237.
- Hansgeorg Bankel: Knidos. Neue Forschungen im Stadtgebiet. Ve: Nürnberger Blätter zur Archäologie. 6, Nürnberg 1991, S. 17 ff.
- Wolfgang Blümel: Die Inschriften von Knidos. Svazek 1. (= Inschriften griechischer Städte aus Kleinasien. Svazek 41). Bonn, Habelt 1992, ISBN 3-7749-2474-0.
- Hansgeorg Bankel: Knidos. Der hellenistische Rundtempel und sein Altar. Ve: Archäologischer Anzeiger. 1997, S. 51–71.
- Hansgeorg Bankel: Scamilli impares at an Early Hellenistic Ionic Propylon at Knidos. Ve: Lothar Haselberger (vyd.): Appearance and Essence. Refinements of Classical Architecture. Curvature, Philadelphia 1999, S. 127–138. Recenze: Margaret M. Miles, ve: Journal of the Society of Architectural Historians. 60,1, 2001, S. 84 f.
- Christine Bruns-Özgan: Knidos. Ein Führer durch die Ruinen. Konya 2002, ISBN 975-97981-0-7.
- Dietrich Berges: Archaische Funde aus Alt-Knidos. Ve: Istanbuler Mitteilungen. 52, 2002, S. 99–164.
- Mustafa Şahin: Hellenistische Kohlenbecken mit figürlich verzierten Attaschen aus Knidos (= Knidos-Studien. Svazek III). Bibliopolis, Paderborn 2003, ISBN 3-933925-08-8.
- Hansgeorg Bankel: Knidos. Das Triopion. Zur Topographie des Stammesheiligtums der dorischen Hexapolis. Ve: Ernst-Ludwig Schwandner, Klaus Rheidt (vyd.): Macht der Architektur – Architektur der Macht (= Diskussionen zur Archäologischen Bauforschung. Svazek 8). Zabern, Mainz 2004, ISBN 3-8053-3382-X, S. 100–113.
- Dietrich Berges: Knidos. Beiträge zur Geschichte der archaischen Stadt. Zabern, Mainz 2006, ISBN 978-3-8053-3457-0.
- Hansgeorg Bankel, Stefan Franz, Valentina Hinz: Griechische Architektur digital-dreidimensional: ein „Arbeitsmodell“ der Heiligtümer am Westrand von Knidos und ein polychromes Schaumodell des Aphaiatempels von Aegina. Ve: Alexandra Riedel, K. Heine, F. Henze (vyd.): Von Handaufmaß bis High Tech. Svazek 2: Modellieren, strukturieren, präsentiere. Zabern, Darmstadt 2006, ISBN 978-3-8053-3754-0, S. 242–251.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Knidos na Wikimedia Commons
- Knidský labyrint (německy)
- Mince z Knidu (anglicky)