Indigirka
| Indigirka Индигирка / Индигир | |
|---|---|
 Řeka ve městě Usť-Něra | |
| Základní informace | |
| Délka toku | 1726 km |
| Plocha povodí | 360 000 km² |
| Průměrný průtok | 1570 m³/s |
| Světadíl | Asie |
| Zdrojnice | |
| Kastach, Taryn-Jurjach 63°6′41″ s. š., 144°11′7″ v. d. | |
| Ústí | |
| Východosibiřské moře 71°26′44″ s. š., 150°51′39″ v. d. 0 m n. m. | |
| Protéká | |
 Rusko (Sacha) | |
| Úmoří, povodí | |
| Severní ledový oceán, Východosibiřské moře | |
 Řeka a její povodí na mapě východní Sibiře | |
| Geodata | |
| OpenStreetMap | OSM, WMF |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Indigirka (rusky Индигирка, jakutsky Индигир) je významná řeka v severovýchodní části Sibiře v Jakutské republice v Rusku. Je dlouhá 1726 km.
Povodí řeky má rozlohu 360 000 km² a zasahuje také na území Magadanské oblasti.
Průběh toku
[editovat | editovat zdroj]Vzniká soutokem zdrojnic Kastach a Taryn-Jurjach na severních svazích Chalkanského hřbetu. Podle stavby říčního údolí, koryta a rychlosti toku se její tok dělí na horní (640 km) a dolní (1086 km). Od soutoku zdrojnic teče nejprve na severozápad nejnižší částí Ojmjakonské plošiny, poté se stáčí na sever, přičemž protíná několik horských výběžků Čerského hřbetu. Šířka doliny v této části toku dosahuje od 0,5 až 1 km do 20 km, koryto je oblázkové s množstvím peřejí a rychlost toku dosahuje 2 až 3,5 m/s. Při protínání Čemalginského hřbetu protéká v hlubokém kaňonu rychlostí 4 m/s a navíc překonává říční prahy, takže tento úsek se nehodí ani pro plavení dřeva.
Dolní tok začíná nad ústím Momy, kde řeka vtéká do Momo-Selenňachské propadliny. Dolina se rozšiřuje, v korytě se začínají objevovat mělčiny a kosy a místy se rozděluje na oddělená ramena. Obtéká Momský hřbet a pokračuje rovinatou nížinou. Protéká Abyjskou nížinou, kde je velmi členitá, a Jano-Indigirskou nížinou, kde vytváří přímé dlouhé úseky velmi pomalu tekoucí vody o šířce 350 až 500 m. Ve vzdálenosti 130 km od ústí do Východosibiřského moře se rozděluje na ramena, jež vytvářejí deltu o rozloze 5500 km². Hlavní ramena jsou Russkoje usťje, největší Střední a Kolymské.
Od moře je ústí řeky odděleno mělčinou. Pro snadnější plavbu lodí byl v ústí řeky v roce 1975 postaven 7 km dlouhý kanál. Východně od ústí 13 km daleko u pobřeží v Kolymském zálivu a jižně od kanálu Konečnaja se nachází Kolesovský ostrov.
Přítoky
[editovat | editovat zdroj]- horní tok
- dolní tok
- zleva – Selenijach, Ujandina
- zprava – Moma, Baďaricha, Arga, Rozsocha, Allaicha, Bjorjoljoch, Ožogin
Vodní režim
[editovat | editovat zdroj]
Zdrojem vody jsou dešťové srážky a také tající voda ze sněhu, ledovců a náledí. Nejvyšších vodních stavů dosahuje v teplých ročních obdobích, přičemž připadá na jaro 32 %, na léto 52 %, na podzim přibližně 16 % a na zimu méně než 1 % celkového ročního odtoku.
Průměrný roční průtok vody u Usť-Něry činí 428 m³/s, maximální průtok dosahuje 10 600 m³/s a u Voroncova činí průměrný 1570 m³/s a maximální 11 500 m³/s. Rozsah kolísání hladiny dosahuje 7,5 až 11,2 m, přičemž nejvyšší úrovně dosahuje během června a na začátku července. Roční průtok v ústí činí 58,3 km³. Ročně unáší 13,7 Mt pevných usazenin.
Zamrzá v říjnu a rozmrzá na konci května až na začátku června. Místy promrzá až do dna (Krest-Major, Čokurdach). Povodí řeky se rozkládá v oblasti dlouhodobě zmrzlých horských půd, s čímž souvisí vznik obrovských náledí.
Využití
[editovat | editovat zdroj]Řeka je bohatá na ryby, převážně síhy (malý, nosatý, muksun, nelma, omul, maréna), přičemž v ústí řeky je rozvinuté průmyslové zpracování. Vodní doprava je možná v délce 1 086 km od soutoku s Momou. Na řece leží přístavy Usť-Něra, Chonuu, Družina, Čokurdach, Tabor. V povodí řeky se nachází vesnice Ojmjakon známá jako nejchladnější obydlené místo.
Oblast byla objevena ruskými kozáky v polovině 17. století. V padesátých letech 20. století zde byla objevena významná ložiska zlata, které bylo těženo vězni z táborů Gulag.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Индигирка“.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- (rusky) Davydov L. K., Hydrografie SSSR, č. 2, Leningrad 1955, (Давыдов Л. К., Гидрография СССР, ч. 2, Л., 1955)
- (rusky) Zalogin B. S., Rodionov N. A., Oblasti ústí řek v SSSR, Moskva 1969, (Залогин Б. С., Родионов Н. А., Устьевые области рек СССР, М., 1969)
- (rusky) Domanickij A. P., Dubrovina R. G., Isajeva A. I., Řeky a jezera Sovětského svazu, Leningrad 1971, (Доманицкий А. П., Дубровина Р. Г., Исаева А. И., Реки и озёра Советского Союза, Л., 1971)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]Obrázky, zvuky či videa k tématu Indigirka na Wikimedia Commons
